Stále se na všech serverech můžete dočíst, a do konce i podívat, jak krásně se maminky mění k obrazu svému. Věnují se posilování, různým kruhovým tréninkům a samozřejmě běhu. Ale co jejich děti? Jak to mají s aktivitou ony? A mění se návyky dětí spolu s vzrůstající aktivitou jejich rodičů?
Je strašně fajn, že my dospělí jsme dospěli k tomu, že pohyb se pro nás stává denní dávkou emocí. Ale co naše děti? Co dělají ve chvíli, kdy my dáváme svému tělu co proto?
Tahle otázka mě napadla, když jsem na posledním závodu, který jsem absolvovala viděla závodníky otce se synem. Táta Ian Adensam 36 let, syn Nicholas pouhých 12. Ani jeden z nich nedal tomu druhému nic zadarmo a bylo vidět, že z Nicholase bude nejen velký bojovník. Když jsem je tam tak viděla, bylo mi líto, že jsem s sebou neměla svoji dceru a zároveň jsem jim záviděla ten jejich svět. Svět, ve kterém žili pro sebe a běh.
Začala jsem tedy přemýšlet o tom, kolik času trávím tréninky a v poměru kolik času věnuji své dceři, a jestli bychom tedy taky nemohly sportovat víc spolu. Ano, je pravda, že na každý běh svoji rodinu přemlouvám, aby si vzali kolo a jeli se mnou, ale i tak mi to stojí víc úsilí než té spokojenosti ze společné aktivity. Když už tedy dceru přemluvím, je to pořád samé zastavování na pití, na energii (rozuměj bonbony) a různé další výmysly, kterými mi kazí mé tempo 😀
Jak to tedy dělají ostatní? Existuje nějaký fígl, jak dítě popostrčit k tomu, aby s vámi sdílelo vaši radost a vy neměli pocit, že to děláte jen pro sebe?
Z mého pohledu vidím na dceři jistý posun k lepšímu. Ne, že by někdy trpěla obezitou nebo nechutí se jakkoliv hýbat, ale zatím jí chybí asi hlavně motivace. Vzor už snad nejen ve mně má. Tak teď jen budu doufat, že jednou bude mít chuť a vůli si to se mnou na startu pořádně rozdat.
Mimochodem: i z výše uvedeného důvodu jsem se rozhodla, že zkusím Iana oslovit, jestli by se s námi o své zkušenosti se synem nepodělil. Držte mi palce a zatím mi můžete psát, jak to máte s dětmi a společným sportem vy sami.
