Každý máme své problémy, kvůli kterým neustále odkládáme náš běh. Ale pak jsou tady lidé, kteří mají zdravotní omezení, se kterým velmi slušně bojují a při běhu jim nevadí. Eva Jablonská (29) je běžkyně, kterou jsem potkala v rámci mých Mattoni FreeRun výběhu v pražské Stromovce a trpí cukrovkou I. typu. Hodně jsme si o cukrovce a jejím vlivu na běhání povídaly a tady je výsledek.
Kdy jsi začala běhat a kdy Ti byla diagnostikována cukrovka?
Obojí se událo na přelomu roku 2012 a 2013. Kamarádka mě lákala na hromadné výběhy s běžeckou skupinou. Jednou na podzim 2012 jsem se konečně odhodlala. Ona byla zrovna nemocná a na výběhu jsme se pak nikdy nepotkaly. Mě to ale chytlo a už nepustilo. Začala jsem běhat pravidelně. Kamarádi mi dokonce darovali zápisné na pražský půlmaraton. To jsem se nejprve zděsila a kamarády proklínala, ale nakonec z toho byl jeden z nejlepších dárků vůbec. V té samé době jsem také začala hubnout. Výborně, říkala jsem si, běh nese svoje ovoce. Jenže kila šla dolů podezřele rychle, i když jsem se v jídle vůbec neomezovala. Oblečení na mě plandalo a taky jsem měla pořád žízeň, sucho v ústech a neustále plný močový měchýř. V létě 2013 jsem skončila v nemocnici s váhou 47 kg, bolestmi břicha a vyčerpaná. Hladinu cukru v krvi jsem měla tak vysokou, že to ani přístroje nedokázaly změřit. Zpětně jsem si nadávala: vždyť jsem vystudovala obor biochemie a v předmětu Pathobiochemie vyučovaném na lékařské fakultě jsme přesně tyto příznaky probírali! Člověk ale nevidí a nepřipouští si zjevné okolnosti, když se týkají přímo jeho. Každopádně jsem byla vděčná, že okolnosti nebyly dramatičtější – do nemocnice jsem došla sama, což bylo velké štěstí – s tak vysokou hladinou jsem mohla lehce kdekoliv zkolabovat (třeba během zmíněného půlmaratonu!). Po pár dnech v nemocnici jsem odcházela s novou diagnózou, inzulínem a odhodláním, že se s cukrovkou, mojí novou společnicí, budu muset nějak naučit žít.
Jak vlastně člověk k cukrovce přijde a proč je nutné podávání inzulinu?
Jak se člověka diabetes I. typu vyvine, není úplně známo. Většinou se projeví v dětství, nebo v mládí, jako u mě. Existují genetické predispozice, u nás v rodině ale touto nemocí niko netrpěl. Diabetes I. typu je autoimunitní onemocnění, kdy tělo začne najednou bojovat proti buňkám slinivky břišní, které produkují inzulin. Spouštěcím faktorem může být nemoc, stres a podobně. V mém případě to možná byl stres z doktorského studia nebo z končícího dlouholetého partnerského vztahu. Tělo pak postupně ničilo buňky a produkce inzulinu hasla. A k čemu je vlastně inzulin dobrý? Po jídle se glukóza dostane ze střeva do krve, odkud se musí dostat do buněk, aby jí buňky mohly přeměnit v energii. Do některých buněk glukóza vstupuje samovolně, ale tukové a svalové buňky jsou „zamčené“. Inzulin je takový klíč, který právě tyto buňky odemyká, aby do nich mohla glukóza vstoupit. Pokud inzulin chybí, glukóza koluje v krvi, což poškozuje struktury v těle. Tělo se jí snaží zbavit močí, což právě způsobuje ten neustálý pocit žízně a stálé potřeby močení. Buňkám glukóza chybí, a proto tělo spotřebovává zásoby, což vede k již zmíněnému hubnutí. Jediným řešením pro diabetiky prvního typu je proto injekční podávání inzulinu a snaha udržet hladinu krevního cukru v podobném rozmezí jako u zdravých lidí.
Jak sis zvykla na nový režim a na dietu?
Pacient s cukrovkou musí vždy zvážit tři vrcholy trojúhelníku: množství sacharidů, množství inzulinu a fyzickou aktivitu. Když se řekne sacharidy, většina lidí si představí bílý cukr a to, že tedy diabetici nesmí sladké a tím je situace vyřešena. Situace je však složitější. Většina potravin obsahuje sacharidy, které se v těle rozloží nebo přemění na glukózu a tím zvyšují hladinu cukru v krvi stejně jako sladké potraviny. Těmto potravinám (pečivo, brambory, těstoviny atd.) se diabetik nevyhýbá, ale musí mít přehled o tom, kolik jaká potravina obsahuje sacharidů. Sladké potraviny může konzumovat také, ale v omezené míře, protože hladina cukru v krvi potom mnohem více kolísá. V nemocnici jsem dostala brožurky a po nějaké době se naučila, že houska i průměrný banán obsahují 25 gramů sacharidů a například tvaroh nebo porce zeleninového salátu 10 gramů sacharidů. Některé tyto potraviny mám již „v oku“, jiné raději vážím (např. těstoviny), pokud je to možné. Sama jsem zjistila, že diabetická dieta je vlastně strava, kterou by měl konzumovat každý zájemce o zdravý životní styl: hodně zeleniny, celozrnné pečivo, luštěniny, maso, mléčné výrobky a sladkého jen velmi omezeně. Podle zkonzumovaných sacharidů musí jen člověk uzpůsobit množství inzulinu, které si aplikuje. Zprvu jsem si inzulin aplikovala injekčně před každým jídlem. Tento inzulin je speciálně upravený tak, aby se vstřebával z podkoží co nejrychleji. Začíná působit prakticky ihned po injekci, největší „sílu“ (vrchol působení) má dvě hodiny po aplikaci a v těle působí cca 4 hodiny. A k tomu se právě přidává i fyzická aktivita – ta totiž zvyšuje citlivost, s jakou tělo na inzulin reaguje. Když sedím celý den u počítače, musím si píchnout mnohem více inzulinu, než když třeba chodím po nákupech ve městě. Proto musím myslet dopředu – vždy, když si aplikuji inzulin, musím mít rozmyšleno, jaký bude můj další program. Zpětně musím říct, že jsem opravdu ráda, že jsem vystudovala biochemii, neboť diabetes není vůbec lehká nemoc, člověk všechny tyto souvislosti musí chápat a respektovat a pro mě to hned od začátku bylo mnohem jednodušší než pro jiné pacienty.
Jak vypadá běžecký trénink diabetika?
Po tom, co mi zjistili diabetes, jsem se samozřejmě nehodlala běhání ani jiných koníčků vzdát. Zakoupila jsem odbornou literaturu a začala se pomalu vracet ke všem oblíbeným aktivitám. Každý sport má svá specifika a úplně jinak se musím zařídit při cvičení pilates, jinak při běžeckém tréninku a jinak například při několikadenní vysokohorské túře. Základem všeho je vždy informovat okolí, že mám diabetes a poučit je, co všechno se může stát. Když totiž neodhadnu všechny faktory zmíněného trojúhelníku, lehko se může stát, že moje hladina cukru poklesne pod nebezpečnou hranici. Tomuto stavu se říká hypoglykemie a může končit až bezvědomím a smrtí. Náš mozek totiž neumí využít jako zdroj energie skoro nic jiného než glukózu a jakmile je jí v krvi nedostatek, přestane mozek správně fungovat. Diabetik s hypoglykemií se nejprve cítí slabě, pak se začíná třást a potit, pak se začíná chovat zmateně a nakonec může upadnout i do bezvědomí. Je z něj pak cítit květinová vůně a často je proto mylně považován za opilce a ponechán svému tragickému osudu. Každý diabetik by měl proto u sebe nosit hroznový cukr a v případě, že pocítí známky hypoglykemie, cukr sníst. Když už je natolik zmaten, že to nezvládne sám, měl by mu někdo cukr podat. Ovšem pozor, v bezvědomí už se cukr nepodává, to by mohlo vést k zadušení diabetika, to je potřeba volat záchranku, aby mu píchli glukózu do žíly. Další možností je píchnutí injekce glukagonu, Tu by měl diabetik nosit u sebe. Je to taková oranžová krabička a obsahuje hormon glukagon, což je opak inzulinu – způsobí vyplavení cukru z jater do krve. Já jsem naštěstí zatím vždy zvládla situaci sama tím, že jsem snědla hroznový cukr, který mám za jakékoliv situace vždy u sebe. Glukagon jsem akorát jednou aplikovala známému – diabetikovi, když již nebyl schopen sníst cukr sám. Krabičku s sebou ale všude nosím – zejména na horách – a kamarádi vědí, jak ji v případě nouze použít.
Ale zpět k běžeckému tréninku. Běhat chodím (s cukrem v kapse) nejradši ráno před snídaní, nebo aspoň pět hodin po obědě, kdy v těle nemám žádný „aktivní inzulin“. Pak si mohu běh užít a trápí mě jen normální běžecké problémy, jakože nemohu popadnout dech a bolí mě nohy.
Zúčastňuješ se i běžeckých závodů?
Závodím moc ráda, je to vždycky nevšední zážitek. Běhám ráda závody na 10 km, půlmaratony a v poslední době i horské závody. Poslední rok a půl již nemám inzulinové injekce, ale mám inzulinovou pumpu. Je to skvělé zařízení, které dávkuje inzulin podobně jako lidská slinivka zdravého člověka. Umí dva základní režimy: tzv. bazál a bolus. Bazál je dávka, kterou pumpa (i slinivka) dávkují nepřetržitě celý den, bez ohledu na jídlo, protože inzulin má v těle i další funkce. Bolus je dávka, kterou pumpa (i slinivka) vyplaví po jídle. Akorát, že pacient musí vždy sám rozhodnout, kolik inzulinu si podá v obou režimech (pumpa neví, jestli se válím na gauči nebo zdolávám alpské vrcholy). Moje zařízení je propojené glukometrem, pomocí kterého si kdykoliv mohu zjistit hladinu cukru v krvi. Navíc mám možnost si jedno za čas do podkoží na týden napíchnout senzor. Senzor měří hladinu cukru v těle nepřetržitě, což je obrovská výhoda, protože neustále vím, jak na tom jsem – jestli stoupám, klesám, mám hladinku stabilní – a mohu přizpůsobit své chování (něco sníst, nebo se naopak jít projít). Před závodem si proto obvykle dávám senzor, aby mě hlídal. Také snížím množství inzulinu (bazál i bolus) a během závodu mám u sebe cukr a když vidím, že jde hladina dolů, ihned si něco sním, abych se nedostala do nepříjemného stavu hypoglykemie. I díky tomu jsem se v roce 2016 mohla účastnit pražského půlmaratonu, tří závodů seriálu horská výzva, běhu pro světlušku, olympijského běhu, běhu pro paměť národa a běhu hvězdná desítka. Běhání je zkrátka skvělé!