Když jsem na začátku roku dávala dohromady seznam témat, která by se mi líbila zpracovat, bylo mezi nimi i jedno přání. Zkusit si roli dobrovolníka na závodě RunCzechu. Proč zrovna tam? Asi největším lákadlem bylo se podívat do zákulisí. Ale byl tam ještě jeden důvod. Když se řekne RunCzech, všichni si představíme obrovský kolos – představíme si závody s tisíci závodníky, na kterých je právě i nemalé množství dobrovolníků. A nebudu lhát, byla jsem zvědavá, kdo dobrovolníci jsou, jak moc jsou dobrovolní a jak se s nima zachází. Předem jsem se domluvila, že stanoviště budu střídat, abych těch zážitků měla co nejvíc.
A tak jsem 6.5.2018 ve 3.30 vytípla s nelibostí budík a vydala se do Prahy na Pražský maraton. V 5 ráno jsem se hlásila na Staromáku v dobrovolnickém stanu. A tam, světe div se, panovala moc příjemná nálada. A to i přes to, že mnoho ze zaměstnanců nenaspalo více než 3 hodiny. Sešla se nás skupinka asi 30 lidí. Co mě překvapilo, byl fakt, že nikdo na nic nepospíchal. Absolutně nepanovala žádná nervozita a co bylo ještě dojemnější, že se k nám všichni chovali opravdu velmi pěkně. Nikdo se na nás nepovyšoval, nikdo nekřičel, nikdo neměl hloupé řeči.
První, kam jsme byli vysláni za doprovodu „vedoucího skupiny“, bylo Václavské náměstí. Bylo třeba obrandovat zábrany. Takže jsme u sprch věšeli plachty, přetahovali toitoiky na správná místa… Tedy ještě v čistým stavu 😀
V 7 hodin jsem byl čas na změnu stanoviště. Ta nejposlednější občerstvovačka v cíli. Čekala jsem, kdy už konečně začnem dřít jako koně, ale zase to nepřišlo. Opět parádní nálada, někdo už se znal, takže se i vyprávělo.
Postávali jsme v hloučku a čekali na úkoly, kterých zatím nebylo mnoho. Proto několik z nás bylo odveleno do úschovny tašek, kam jsem se dobrovolně přihlásila. Ostatní měli na chvíli padla.
Úschovna mě fakt bavila. Měla jsm husinu z těch lidí, co si tam přišli odložit. Bylo vidět, jak se těší, natěšení a tak správně nervózní. Ale pro nás dobrovolníky je to docela taková past. Těch tašek je opravdu hodně, a i když ze začátku se snažíte najít nějaký systém, jak tašky rovnat, aby se pak dobře hledaly, tak v tom největším návalu to prostě vzdáte. Proto bych chtěla napsat nám všem závodníkům: když už si dáváte batoh do úschovny, buďte si jistí, že se už nebudete pro nic vracet. To, že vám dobrovolník na druhé straně bariéry nechce vydat batoh zpátky, není kvůli tomu, že je neochotný nebo se mu nelíbtíe, ale za prvé to má přikázané a za druhé to kolikrát fakt není možné, protože ho není schopný v té chvíli najít!
Každopádně jak jsem už psala. Tohle stanoviště bylo fakt živé: rozdávala jsem na závodníky úsměvy, přála hodně štěstí a cítila se hrozně zodpovědně, že i my jsme součástí toho, jaký dojem si ze závodu, na který lidi přijeli třeba až z Mexika, odnesou. I proto jsem byla rozladěná z dobrovolnice vedle mě, která tohle očividně nechápala.
Když opadlo předzávodní šílenství, vrátila jsem se na občerstvovačku, kde s posledním závodníkem, přišla řada konečně i na nás. Postavili jsme zábrany, začali stavět stoly, řezat ovoce, chystat pití. S těma zábranama to nebylo tak jednoduché, protože ne každý má pro podobné aktivity pochopení. Takže všichni jsme byli svědky dost vyhrocené situace, kdy hysterická provozní jedné restaurace bořila zábrany s cigaretou u pusy a zároveň s vypouštěním dýmu vypouštěla síru na našeho vedoucího. Do dnes nechápu, kde sebral sílu se k ní chovat i přes to všechno slušně, protože já bych ji už asi jednu vrazila. I to se ale naštěstí vyřešilo a my čekali na první závodníky, kteří doběhnou do cíle.
Bohužel toho jsem se já už nedočkala a ve 12 hodin mazala na stanoviště, na které jsem se těšila nejvíc. Předávání medailí.
No, a tady začla slušná dávka emocí. Říkám vám, tady opravdu odpadají jakékoliv předsudky. V tom finiši jsou si všichni rovni. Viděla jsem brečet pěknou řádku žen, ale v tomto ohledu nezaostávali ani pánové. Cílem mi během dvou hodin, které jsem tam strávila, proběhl nespočet závodníků a se všemi jsem prohodila pár slov. Každému jsem pogratulovala, některé obejmula a některým dokonce utřela i slzičky štěstí. Musím říct, že tohle stanoviště bylo přesně takové, jaké jsem si vysnila.
Když jsem ale tak celý den přebíhala mezi stanovišti, zajímalo mě, co vede lidi k tomu, že ráno vstanou a jdou dělat dobrovolníky. Nedostanou totiž nic jiného než dobrovolnické tričko, čepici, Mattoni a bagetu. Nelze totiž ani přesně specifikovat, že dobrovolníky chodí dělat jen určitá sorta lidí. Najdete mezi nimi jak opravdu mladé lidi, tak i lidi v důchodu. Běžce i neběžce. Takže jsem se ptala. U těch starších převažovala láska k běhu a že se jim líbí ta atmosféra. Ti mladší mi jednoznačně nedokázali odpovědět. Možná je k tomu vedou jiní kamarádi, možná úplně něco jiného. Každopádně mají můj obdiv, když místo návratu z party, vstávají, aby mohli pomáhat. Když jsme se o tom ale bavili doma, myslíme si, že většina lidí tam jde, aby opustili svůj stereotyp. Aby nebyli sami a dostali mezi lidi.
Zdroj: Instagram RunCzech
Také stojí určitě za to zmínit, že takový dobrovolník se nemá vůbec špatně. Já sama měla pocit, že se k nám chovají s velkým respektem a že v RunCzechu jsou si vědomí hodnoty práce, kterou pro ně dobrovolníci dělají. Zaplatit totiž takový objem lidí by vůbec nebylo snadné. Za mě bylo obrovským překvapením, že když jsem se zeptala, v kolik mohu odejít domů, bylo mi v klidu řečeno: „To je jen na Tobě. Jsi dobrovolník.“ To už vypovídá o mnohém.
Já sama jsem z Václaváku odjížděla naprosto vyřízená, ale se zásobou endorfinů na 14 dní dopředu a i když přiznám, že Praha mě už takhle brzy ráno dlouho neuvidí, tohle konrétní ranní vstávání za ten zážitek to stálo. No, a pokud byste si to chtěli vyzkoušeti i vy, tak není nic jednoduššího než se zaregistrovat zde.
Chci se vás tedy na konec zeptat: byli jste někdy dělat dobrovolníky nebo jste o tom už aspoň někdy uvažovali?