Nebudu ani moc přehánět, že moci udělat rozhovor s Carlem Capalbem pro mě bylo opravdu za odměnu a hrozně jsem se na něj těšila. Ale jen do té doby než mi došlo, že vlastně nevím, v jakém jazyce ho povedeme. Budeme mluvit česky? Možná. Italsky? Italsko – česky mluvíme doma, ale zvládnu vést kompletní rozhovor v italštině a ještě k tomu jen o běhání? Nevím. Nejpravděpodobnější mi přišlo, že si budeme povídat v angličtině a také to tak ve skutečnosti proběhlo. Občas jsem sice musela chytat význam i českých slovíček, protože Carlo je do konverzace zamotává tak nějak automaticky a hlavně nečekaně.
V mých představách není Carlo žádná nadpozemská bytost, ale jistý respekt k němu samozřejmě mám. I proto jsem ho chtěla poznat hlavně jako člověka. Jako někoho, s kým se dá jít na pivo nebo na Mattonku. 😉 A jak jsem tam tak seděla, povídala si s ním, začala jsem pomalu chápat, kdo Carlo Capalbo ve skutečnosti je. Že není „pouze“ zakladatelem Prague International Marathon (PIM) a předsedou komise silničních běhů Mezinárodní asociace atletických federací (IAAF). Ale i přes to, že jeho funkce by ho pasovala do role nedostupného obchodníka, není výjimkou, že pomáhá jak se stavbou závodů, tak i s úklidem odpadků během něj. Ale na to se ještě dostane.
V samotném rozhovoru padlo několik zásadních myšlenek, které je třeba si o RunCzechu uvědomit. Carlo si je velmi dobře vědom úspěchu a neskrývá ho za hranou skromnost. Ale stejně tak je schopný zatáhnout ruční brzdu a ukázat světu svou pokoru. Dokáže vysvětlit, proč úspěch celého PIMu je ve světovém měřítku tak obrovský a že my čeští běžci si to kolikrát ani nedokážeme, a možná ani nechceme, připustit. Jeho přiznání, že člověk na pomyslném vrcholu může mít nos nahoru a dělat chvíli ramena, bylo pro mě opravdu velkým překvapením. Ale mnohem větším překvapením byla druhá strana mince, když přiznal, že u každého jednou přijde chvíle, kdy i on si musí sednout a začít poslouchat „nás běžce“, pokud chce svůj business dělat stejně úspěšně dál .
Nevím, jestli znáte samotnou historii PIMu. Ale vše začalo, jako všechny dobré nápady v Čechách, u piva. Carlo totiž nikdy nebyl atlet v tom vlastním slova smyslu. Carlo hrál volejbal a věnoval se i rugby. Pak jednou přijel do Čech a jako vystudovaný obchodník měl obrovskou touhu dělat sportovní akce pro lidi. Pro hodně lidí. Ale byl si dobře vědom toho, že ne všichni jsou schopni hrát volejbal nebo rugby. Ale běhat? Běhat může každý!
Zdroj: Flickr RunCzech
Carlo, začala bych hned velmi osobní otázkou. Když jsem se o Vás pokoušela něco zjistit, všude jsem našla spoustu informací o Vás a PIMu. Ale nikde se mi nepodařilo najít nějaké informace o Vaší rodině. Jak to tedy je?
Já moc o své rodině nemluvím. Nemyslím si, že by to bylo pro lidi zajímavé. Ale přesto tedy udělám výjimku. Mám v Itálii tři krásné děti, se kterými se stýkám tak často, jak to jen jde. A tady v Čechách mám 5 letou holčičku.
Sice se mi nepodařilo najít nic o Vaší rodině, zato se mi podařilo vypátrat, že Vás italská média nazývají guru českého běhu. V Čechách tohle označení nese Miloš Škorpil. Co si o tom myslíte Vy sám?
Předně musím říct, že jestli tím guru někdo tady je, tak právě Miloš. Guru je pro mě opravdu velké slovo a absolutně se tak necítím. Ale když to vezmu globálně, takhle mě nenazývají jen v Itálii, ale po celém světě. Přeci jen ten úspěch, který se nám s PIM povedl, není nezanedbatelný.
Oba víme, že kolem RunCzechu ale nejsou jen pozitivní reakce. Jak berete kritiku a negativní věci, které se loni kolem vás nesly?
Úplně nejdůležitější je si uvědomit, co se stalo. Proč se tyhle věci dějí. A samozřejmě, když děláte na takhle úspěšném projektu, který je vidět, je nutné s negativními názory počítat. Je dobré si uvědomit, že připomínky nás v naší práci obohacují a posouvají.
Začnu tím prvním negativním bodem, který vám byl mnoha běžci dlouho dobu vyčítán. Budete i letos trvat na tom, že nebude možné již koupenou registraci přepsat na jiného závodníka?
To už máme vyřešené! Od letošního roku si můžete o změnu registrace požádat.
A co charity? Ty vám loni také pěkně zatopily.
I na to jsme zapracovali. Pro nás je opravdu důležité, aby i tyhle charitativní projekty fungovaly ke všeobecné spokojenosti. Vrátili jsme se ke staronovému systému. Ale přiznávám, že oba zmiňované problémy vznikly tím, že jsme přestali poslouchat, co nám lidi říkají. Dovedete si představit, co s vámi udělá to, když pravidelně prodáte 40% kapacity závodu během týdne? Plácáš se po ramenou a zapomeneš na samotnou podstatu. A to se stalo i nám. A i když to tak možná nevypadá, já sám jsem opravdu vděčný, každému jednomu běžci, že s námi běhá a že s sebou přivede svou rodinu nebo přátele.
Nedovedete si ani představit, kolik energie a entusiasmu do našich závodů dáváme. To je prostě obrovská sopka emocí.
A víš proč tohle všechno dělám? Ne kvůli penězům a ne kvůli úspěchu ani rekordům, které na tratích padají. Ta největší věc na tom všem je pomoc. To uvědomění, že můžeš svým konáním pomoci a hlavně jak. To je ten nejlepší dar, který můžeš dát sám sobě. A já pomáhám tím, že rozdávám radost.
Carlo, není neobvyklé, že vás lidé mohou vidět, jak sbíráte odpadky, uklízíte ze stolů ve VIP zóně. Nepřijde vám to k vaší osobě dehonestující? Jak se na to díváte? (Poznámka autora: Otázka byla myšlena s velkou pokorou a obdivem, ale tohle byl jediný moment, kdy se Carlo trochu rozohnil.)
Já tyhle věci dělám, protože jsou v danou chvíli potřebné. Nestydím se za to. Chci tímhle lidem ukázat, že korporace, jako je ta naše, je tvořena vztahy mezi lidmi uvnitř. Ne, vně. Nemám absolutně žádný problém sedět jeden den v helikoptéře a druhý den uklízet po lidech a kolikrát i po svých kamarádech. To totiž vůbec není podstatné. Podstatný je konečný výsledek, což je pro mě úspěch akce, na které se nic nestalo a lidi odcházejí šťastní a spokojení. Tohle je klíč k tomu, proč i po 23 letech jsme stále úspěšní.
Když už jsme narazili na vztahy uvnitř společnosti. Myslíte, že jste dobrý šéf?
To opravdu nevím, to se budeš muset zeptat ostatních. Ale můžu říct, že stejně jako jiní mají přátelé ze školy, rodinu, tetu strejdu, tak pro mě jsou rodina mí zaměstnanci.
Zdroj: Flickr RunCzech
Zajímalo by mě, kde se vzal nápad na vytvoření speciálního obchodu jako je Running Mall?
Původně jsem chtěl něco, kde si budu moct dát dobré kafe. A vzhledem k tomu, že mám kolem sebe spoustu běžců, vytvořil jsem takovou aktivně žijící kavárnu.
Jak vypadá Váš běžný den?
Nyní trávím tak 50% času v zahraničí. Hodně času trávím v Itálii, Monaku a taky v Africe, kde je RunCzech velmi populární. V Čechách se snažím dohánět resty. Mívám tu hodně schůzek a občas chodíme s mými kolegy na pivo.
Když jste zmínil Afriku. Máte zde spoustu afrických běžců. Jak je oslovujete ke spolupráci?
Vzhledem k naší popularitě v zahraničí to není problém. Známe trh a oni znají nás. Jsme v situaci, kdy si opravdu můžeme vybírat ty nejlepší. Oni tady pak za nás běhají. A nejen to. Kromě vlastního tréninku se zapojují i do aktivit RunCzechu v rámci veřejných tréninků nebo jiných akcí.
Zdroj: Flickr RunCzech
Carlo, když se vrátíme k začátkům RunCzechu. Jaké se Vám podařilo dostat první závodníky na první závod a pamatujete si, kolik jich bylo?
Vím to úplně přesně. Tehdy jich bylo 980. Ale jak se nám je tam podařilo dostat, to upřímně nevím. Tyhle věci se prostě dějou. Stačí mít dost energie a dostatek víry. Myslím, že tím tajemstvím je právě nepřestat nikdy věřit.
Ale energií závod nezaplatíte. Měl jste na začátku vlastní kapitál?
Ne, měl jsem vlastní dluhy, které mi trvalo splatit víc než 8 let. A teprve po 10 letech jsme se dokázali pořádně nadechnout.
Kolik vás na začátku u toho bylo?
Tři – já, moje žena a můj soused.
Jak se Vám podařilo dostat do podvědomí českého národa? Přeci jen jste tady nikoho neznal a půlku svého života jste žil v Itálii.
Na to mám jedinou odpověď. Mluvil jsem s lidmi. A poslouchal…
Proč jste se nakonec rozhodl žít v Čechách?
Jsou věci, které se nedají vysvětlit. Nazval bych to zázrakem, někdo vyšší mocí. Osudem. Některé věci vypadají, že se dějou náhodou, ale myslím, že vždycky je důvod, proč se tak stanou. Mimochodem Ty pořád mluvíš o Itálii a Čechách. Ale já vidím společnou Evropu.
Krásně řečeno. Ale i přes to, chybí Vám Itálie? Nechtěl byste se tam vrátit?
Česká republika je pro mě nyní domov. A Itálie mi nechybí. Aspoň ne v tom významu, na který se ptáš. Tím, jak nyní pořádáme závod v Neapoli, tak mám šanci se tam vracet a potkávat staré známé. Není tedy důvod ke stýskání.
Mimochodem, chcete v Itálii dělat více závodů nebo jste Neapolí začali a zároveň skončili?
Vše záleží na obchodní a sociální situaci. Přeci jen s italskými úředníky je komunikace mnohem komplikovanější než s těmi českými.
Je nějaký rozdíl mezi českými a italskými běžci?
Nemyslím si, že by tam byl nějaký velký rozdíl. Jen tady v Čechách jsou běžci víc etablovaní. Jediné, co možná odlišuje Českou republiku od Itálie, jsou běžecké komunity. Těch je tady mnohem víc.
Zpátky do Čech. Z mého pohledu je nejvíce závodníků ve věku 30+. Neuvažujete o tom se přiblížit i mladším ročníkům?
Určitě je to naším cílem a už se tak vlastně pomalu děje. Kratší závody typu štafet jsou naprosto ideální pro mladší běžce, máme kratší závody pro ženy a připravujeme i tratě mezi 5 a 10 kilometry. Ale samozřejmě tím naším hlavním gro zůstanou i nadále půlmaratony.
Jak se vybírají destinace pro závody? A kde se zrodila myšlenka uspořádat závod v Liberci?
Jsme si vědomi toho, že lidé utíkají z měst do přírody a tak jsme vyslyšeli naše běžce, kteří by si rádi takovou trať vyzkoušeli a zároveň si užili kvality našich závodů. A město Liberec se nám zdálo lokalitou naprosto ideální.
Obecně si ale vybíráme města podle jejich atraktivnosti, geografického polohy anebo zcela náhodně s vidinou pomoci zviditelnění daného města. Můžeme městům totiž nabídnout dramatický příliv turistů a povědomí o nich, což má pro ně samozřejmě hlavně ekonomický dopad. Což je třeba případ města Ústí nad Labem.
Myslím, že jsme se dostali k finální otázce: Vím o Vás, že jste čestným občanem Prahy. Co to pro Vás jako rodilého Itala znamená?
Nechci, aby to znělo jako fráze, ale jsem velmi pyšný, že mohu být jeden z vás. I když já bych dnes už řekl jeden z nás.
-
-
FOTO: CNC/JAKUB POLACEK
-
