Všichni se mě ptají, jaké to bylo a já všem odpovídám, že skvělé. Bolest je pomíjívá, ale ty zážitky nezapomenutelné. A jestli do toho půjdu znovu! ANO! Ale doma o tom z racionálních důvodů zatím raději pomlčím. 🙂
Moje cesta na Olymp začala před 8 měsíci, kdy jsem začala s tréninkem a říkala si, kolik mám času. Jenže ono to uteklo jako voda a včera jsem stanula na startu mého prvního maratonu. Před sebou něco málo přes 42km, ale za sebou skvělou rodinu a přátele, kteří mi stáli celou dobu po boku. A najednou tu byl den „D“, hrála česká hymna, pak známé tóny Smetanovy Vltavy a s ní mé první první kroky k cestě k cíli. Nedokážu vám dobře popsat pocity, které mi šly hlavou, ale mé dojetí značily zvhlhlé oči. Stála jsem na startu MÉHO maratonu, mého pomyslného cíle. Ale v duši jsem věděla, že všeho, co jsem kdy chtěla, jsem dosáhla dávno během té dlouhé 8 měsíční cesty příprav. Tohle už prostě byla jen zkouška ohněm.
Cesta byla na start byla veselá.
Poslední týden jsem hodně řešila, jaké to bude. Jo, nebyla jsem naivní a tušila, že to bude bolet, ale víc než bolesti jsem se bála toho, že maraton padne na den blbec stejně jako loňská půlka, kdy jsem se fakt trápila už od začátku. To se naštěstí nestalo a já už na startu věděla, že to dám. Již několikrát jsem vám psala, že za poslední týdny jsem se dala neuvěřitelně psychicky dohromady, a tak jsem byla smířená, že vysněný čas 3.30, nemusí padnout.
Poslední instrukce – nic příjemného. Na tuhle fotku jsem si vzpomněla ve chvíli, kdy se nám nad hlavou prohnaly 3 stíhačky. Představa, že se na Staroměstkém náměstí stalo něco podobného jako v Bostonu byla dost skličující.
Stála jsem mezi závodníky, slzy na krajíčku a plná očekávání. S Terčou, která kvůli mě přijela v sobotu, a Marcem s Viky jsme byli domluveni, že se uvidíme na 3., 13 a 25.km. Terča se pak u tratě přidá na 30. km jako vodič. Ale na 3. km nikdo. Místo toho cedule 33.km. Co to sakra je? Jako že tudy poběžím ještě jednou?!? Jak budu vypadat?! Všechny tyhle myšlenky ale byly smazány takovými neskutečnými panoramaty Hradčan, že si to nedovedete představit. Užívala jsem si každý metr. Lidi, hudbu, prostě všechno bylo úžasný a já o sobě ani trochu nepochybovala.
Humor mě nepřecházel ani na startu. Museum mučení byl opravdu skvělým startovním místem pro první maraton. 🙂
No, trochu jo, když mě velmi brzy začali dohánět vodiči na čas 3.45!!! Přišlo mi, že to nějak ženou. No, neva. 3.45 byl další čas, se kterým jsem již předem počítala. Ale nebyla bych to já, kdybych je později zase aspoň na chvíli nepředběhla.
Bylo naprosto parádní, kolik lidí stálo kolem trati a kolik známých na mě křičelo. Každý takový výkřik je pro běžce jako živá voda. V tu chvíli se vám vlévá krev do žil a Vy, aniž byste si to uvědomili, neuvěřitelně přidáváte. Kolem 12. km jsem se začala rozhlížet, jestli uvidím Viky, Terču a Marca. Už už jsem si myslela, že Marco se sebral a opravdu s Viky odjel domů, jak sliboval, když jsem je s Terčou spatřila na místě sektoru G, odkud jsem vybíhala. Naprosto šťastná a nadopovaná jsem vlepila pusu Viky a běžela dál.
Na 18.km jsem přidala již svoji „závodní povinnost“. Ona to tedy povinnost není, ale z nějakého důvodu se mi to skoro na každém závodě stane a já někomu pomůžu nebo ho jakkoliv podpořím. Terča (trenérka) by mohla vyprávět, viď? Už z dálky jsem viděla běžce, kterého trápily křeče. Ani na chvíli mě nenapadlo ho jen tak oběhnout, ale naopak na něj křičím. „Chceš magnésko?!“ „WAS!!!“ odpověděl mi. „M-A-G-N-E-S-I-U-M!!!“ snažím se říct co nejsrozumitelněji. „JA, DANKE“. Hodila jsem po něm pytlíček a běžela dál.
Do 21. km běžím a na všechny se usmívám. U každého stánku s živou muzikou vypínám sluchátka, vrtím se do rytmu a užívám si to. Mávám na lidi kolem, dávám si pět se všemi dětmi podél trati. Ale snažím se moc neusmívat. V pátek se mi ulomil totiž můj dříve spravovaný zub a já si přijdu jako čarodějnice. Můj poslední hlasitý výkřik do tmy je přesně na značce půlmaratonu. Užívám si to: „JOOOOO, PŮLKA JE DOMA!“ Jo, je. Ale zbývá ta druhá, uvědomuji si zcela reálně.
Na 25. km na mě čekala Terča s kamerou a já si říkám, proč jsem se s ní na podpoře nedomluvila už odsud. Z mých trénovaných běžeckých nohou se rychlostí blesku stávaly kusy železa. Naštěstí hlavu jsem měla naprosto dobrou a ani na vteřinu si nepřipouštěla, že bych nedoběhla. To, že jsem zpomalila na tempo šneka, mi psychicky nerozhodilo. Naštěstí.
Začala jsem pociťovat první dehydrataci a pomalu mi přestávaly stačit občerstvovací stanice po 2 km. Což není výtka k organizátorům. Naopak jsem si celou dobu říkala, jak skvěle to mají zorganizované a že jim to musím napsat. Na 30. km se u trati objevila Terča a začala mě natáčet. Na videu je pěkně vidět moje stále se „zvedající nálada“. Když mi na hodinkách pípl 32. km, začala jsem odpočítávat zbývající kilometry. Každý z nich byl už opravdu vydřený. Ale já v hlavě měla slova Dany Zátopkové, která mi před startem na to, že startuju v maratonu, řekla: „To si teda troufáte!“ Ale nebyla to slova posměchu, naopak výzvy. Jsem jí za to vděčná. A jsem vůbec vděčná osudu, že jsem měla možnost člověka jako je ona, potkat.
Na 35. km jsem věděla, že jich zbývá už jen 7, ale moje rychlost v tuhle chvíli klesla na 7.00 min./km. Myšlenka, že v tomhle tempu bych měla běžet dalších 49 minut mě vyděsila natolik, že jsem opět trochu přidala. Ale s přibývajícími kilometry na mých Garminech, se zároveň zvyšoval stupeň dehydratace, a já jsem přeci jen začala mít respekt a několikrát raději přešla do chůze. Na 37. km mě vyděsilo i množství lidí, o které se starali zachránaři. Vidět klesající tělo opravdu není povzbuzující. Nejhorším případem byl kluk, kterému snad dávali i elektrošoky. I teď mám před sebou tu klesající paži, kdy zkoušeli jeho vědomí.
Ale to už jsem se opravdu blížila k cíli. V tu chvíli jsem už nepočítala kilometry, ale opravdu každou stovku metrů. Věděla jsem, že postupně se přibližuji k cíli a že Pařížská ulice už bude jen třešničkou na tom hořkém dortu. A taky byla. Pokusila jsem se o svou zlomovou pověstnou cílovou rovinku, ale to zrychlení dle mého názoru bylo tak zoufalé, že si toho nikdo nemohl všimnout.
Ale já to dala. Najednou jsem běžela po tom modrém koberci a pak byla v cíli. Šťastná jako blecha a v objetí Sony, se kterou jsem strávila podstatnou část mého tréninku na MS ve Spartan Race. To ona mi pověsila tuhle maratonskou medaili na krk. Jak příznačné! To, že můj čas byl nakonec skoro o půl hodiny horší než byla má původní představa, bylo naprosto nedůležité a vlastně stále je. Možná se budete chytat za hlavu nebo si budete myslet, že kecám, ale já jsem spokojená. Celý ten kolotoč kolem maratonu mi totiž dal mnohem víc, než jsem si kdy představila. Dal mi to na začátku zmiňované poznání.
I na přípitek došlo…
V jednom z posledních tréninků jsem si totiž uvědomila podstatnou věc. Že tyhle cíle jsou malicherné. Že jsem se hnala za mamonem a že to, co jsem kdy hledala, jsem dávno měla doma. Takže jestli se ptáte, co bude dál, tak mám velmi jednoduchou odpověď. Teď je na čase všechno vrátit Marcovi a Viky. Tu podporu, ty mé nervové záchvaty, za které nemohli a ten čas, který jsem strávila na trénincích. Jsem šťastná. A tak to nějakou dobu bude. Budu vedle nich a budu se snažit být JEJICH.
Ale… Samozřejmě budu stále běhat, budu Vám přinášet spoustu článků, na které nebylo díky tréninkům čas a budu Vás podporovat v tom, aby Vaše výkony byly stále lepší. Ale budu doma. Tělem a hlavně duší.
Podtrženo sečteno/maraton v číslech:
Oficiální čas: 4:02:19
Čipový čas: 3:57:52
Pořadí: 2136