I přes to, že ani únor po běžecké stránce nedopadl dle mých přání, tak z něj mám velkou radost. Když se tak na něj podívám, musím s velkým nadšením konstatovat, že únor byl asi takovým začátkem mého nového běžeckého roku.
V únoru se pohnula spousta věcí a vy se v březnu máte na co těšit. Již snad za pár hodin vám budu moct představit něco, z čeho mám obrovskou radost a na čem jsem dělala docela dlouho, i když zbytečně. Spíš bych řekla, že jsem nebyla schopná to dotáhnout do konce. To byly tady Vánoce, támhle pracovní projekty, tu zase prázdniny. Ale teď už zbývá jen pár hodin a budu moct jít s tímhle překvapením ven.
O čem bych ale v tomto článku chtěla hlavně psát, je právě moje běhání. V únoru jsem totiž chytla asi druhý (třetí, pátý, já už ani nevím kolikátý) běžecký dech. A stačilo k tomu málo. A opět jsem to měla přímo před sebou.
Všechno souvisí se vším a i mé ne úplně kvalitně odběhané první dva měsíce v tomto roce jsou toho jasným důkazem. Výběhy mě sice baví, ale samotný trénink po stále stejných trasách se mi stal hroznou rutinou. A samozřejmě, že začarovaný kruh by se nemohl uzavřít bez toho, aniž bych nepřemýšlela nad tím, že když netrénuju, nemůžu mít výsledky. Prostě situace… Já zvyklá běhat po boku chrtů a teriérů, stíhám maximálně uslintaným buldočkům.
Ale abych byla i upřímná. Nejsem vyloženě typ, co vyhledává na každý výběh parťáka. Ať už z toho důvodu, že valná většina mých minulých spoluběžců přišla s miliónem výmluv, proč zrovna nepřijdou, nebo neměli to správné tempo (moc rychlí nebo pomalí) nebo prostě někdy nemám náladu já a potřebuju se zničit sama. Ono běžet vedle mě, když mám „svůj den“ není zrovna pro každého.
Ale ono se taky říká, že štěstí přeje připraveným. A já na ten telefon, který jsem měla někdy v půlce února byla. Volal mi David (můj parťák z Mattoni FreeRun), že prý se poslední dobou sám nemůže dokopat k pravidelnému výběhu a jestli bych s ním občas nevyběhla. Y E S!!! Tohle přišlo v pravou chvíli. Začali jsme tedy v únoru společně běhat a já zjistila, že je to skvělá náhrada za Honzu, se kterým jsem běhávala za dob mé Spartanské éry. Honza byl atlet, jemuž se držet na zádech byla pro mě velká běžecká škola. Zároveň mi tenhle týpek ukázal, co znamená „mít rád kopce“. A s Davidem? S Davidem je super, že jsem poznala nové trasy, které mě fakt baví. Že běhá dobře a já mám chuť mu dělat „stíhačku“ 😀
Po těch pár společných výbězích vidím, že mi to pořád běhá a že letošní sezóna není ještě ztracená. Nebude to na Evu Vrabcovou, ale na „Elišku z Brna“ si troufnu 😀 Oprášila jsem tedy na ledniččce trénink od Honzy Pernici a v březnu pokračuju tam, kde jsem skončila. Už se na mě tedy těší nějaké další intervaly do kopců (už teď mám osypky a přemýšlím, co si vymyslím, abych si ten trénink omluvila sama před sebou) a tempové běhy. Bude to pěkná makačka, ale znáte ten pocit po dobře odvedeném tréninku, ne?
Zároveň s tou novou euforií přišla myšlenka, že třeba letos dám znovu i ten maraton… (Ale pšššt – zatím to nikdo neříkejte u mě doma!) 😀 Bude záležet na mnoha faktorech a určitě to nebude můj vrchol sezóny. Spíš taková třešnička na dortu. Zásadní je pro mě se letos dostat s půlkou k 1:35 hod. A když už se bavíme o té půlce, dneska jsem se hecla a odeslala přihlášku na Sportisimo Half Maratonu 😀
A prostě v březnu toho bude strašně moc: Kbelská desítka, Tydýti od Rungo.cz a další a další věci, které vám postupně budu servírovat. No nic, těšte se a jestli máte chuť, připojte se do březnové výzvy. Já tam budu a v březnu slibuju naběhám všechno, co jsem si tam napsala. A začnu hned zítra!