Letošní půl maraton v Praze byl pro mně již 2. závod na tuto vzdálenost v tomto roce. Ale tenhle pro mně byl v mnoha ohledech jiný. První, ten blanický, jsem si šla prostě zazávodit a moc neřešila čas. Ale na ten pražský už jsem šla s představou. A to nejen svojí.
Když jsem v lednu nabitá endorfiny doběhla na Blaníku, byla jsem přesvědčená, že dokážu nemožné. V představách jsem kácela lesy, případně honila Keňany po poušti. Takže první trénink se mi stal osudný a já se upsala ďáblu, že pokud nezaběhnu pražský půl maraton do 1:55 hod., dám si následující kruhový trénink v bikinách.
No, co si budeme vyprávět. V plavkách se prohání leckdo, ale představa, že exhibuji v tělocvičně plné „neustále pubertálních“ ale dávno odrostlých týpků a zároveň za přísného dohledu kritických děvčat, nebyla zrovna příjemná. Co naplat, bude to na krev.
 |
| I přes mírný odpor se se mnou rodina nakonec vydala. Nejlepší podpora jako vždy od dcery. |
Bohužel hnaná profilem trati Blaníku, kde bys kopce pohledal, jsem si v hlavě dala ještě jeden limit. A to 1:50 hod. Ale ten jsem nikomu nesdělila. Ten byl pouze můj a všem jsem tvrdila, že si ho schovávám až na Mattoni Olomouc Half Maraton.
Čas letěl a byl týden před závodem. Aby se neřeklo, na neděli jsem naplánovala alespoň dvacítku. Šup, běžela se na pohodu, nebylo se čeho bát. Jenže to by do toho nesměl přijít bláznivý nápad s dělníky v domě, kteří se přes původní plán zdrželi až do pátku do večera. A do toho mi začalo škrábat v krku.
V sobotu ráno jsem místo klasických běžeckých příprav, jak už z mých fb stránek víte, vzala koště a hadr, a začala gruntovat. A místo toho, abych v klidu dorazila na start, můj muž vymyslel, že to vezmeme ještě přes Ikeu. Nervy jsem měla, nebudu lhát. Ale s mým mužem se musí opatrně.
Takže v 11:40 jsem vlítla do Bodeguity, kde jsem měla sraz s kamarádem, se kterým jsem závod běžela, a tempo, ve kterém jsem se převlíkala, můžete pokládat za zahřátí. Rychle společnou předzávodní fotku a šup do koridoru. Stejně jako Martin jsem měla překoupené startovní číslo od jedné skvělé „Bájenky“, ale bohužel až do sektoru L. Z loňska jsem věděla, že být vzadu není nic moc. A tak jsme zkusili štěstí v sektoru blíž ke startu. Omlouvám se pořadatelům, ale zařadit se do sektoru 1:40 byl, jak se později ukázalo, skvělý tah!
 |
| Startovní výstřel – husina po těle, ale samofotka pro naše svěřence musela být! A rovnou i na fb! Tím ale mé focení závodu skončilo. 🙂 |
Se startovním výstřelem a prvními tóny druhé symfonické básně Bedřicha Smetany Vltavy (ne, nemám to z googlu, ale tohle vážně vím) jsem cítila husinu i na posledním místě na těle a pak už jsem jenom běžela. První kilometry byly fajn. Tempo tedy vražedné, a tak jsem se snažila si ho hlídat přes hodinky, což postupně hanil můj parťák a tvrdil, že když tam mám jeho, že se mám na hodinky vy…t. (Omlouvám se všem češtinářům.)
Jenže pak to přišlo. Únava z celého týdne a opravdu i trochu ty prochladlé průdušky se brzy začaly hlásit o slovo. Ani jednu chvíli jsem neuvažovala o tom, že to vzdám, ale bojovala jsem s myšlenkou to prostě jen doběhnout. Jenže to byste nesměli mít takového parťáka jako já. Bylo by asi vtipný natočit mně bojující sama se sebou v kontrastu s ním, jak se polonahý usmívá na všechny fanynky kolem tratě a mává do objektivů. Od 12. kilometru s rohlíkem ve tváři pořád dokola tvrdil něco o tom, že dneska to jde, že dneska je to super. A to podotýkám, že shodou okolností, jsme se na 9. kilometru u občerstvovačky ztratili a on mně dobíhal!!! Zase s úsměvem!
Ale běželo se dál. Holešovice, to bylo peklo. Na 15. kilometru jsem věděla, že už to dám, ale že chci zvolnit. A opět jsem nemohla. Opět mi bylo řečeno, že dneska by to šlo, že TO dáme! Že teď chvíli poběžíme mým tempem, ale pak to nakouříme! Na 17. kilometru, když jsem toho kolouška viděla, jak si to přede mnou v těch svých žabičkách poskakuje plný síly jsem se odhodlala a přikázala mu, že teď se sebere, nechá mě tam a natře to všem sám! Asi to v tu chvíli od někoho, kdo připomínal červené zkažené rajče, neznělo moc autoritativně, protože se nejdřív strašlivě rozesmál a pak zcela vážně řekl, že kdyby to chtěl běžet sám, že to mohl udělat už na začátku. A tohle mě rozsekalo a já si v tu chvíli uvědomila, že musím udělat všechno pro to, abych doběhla co nejlíp.
 |
| Další kamarád, kterého jsme cestou potkali. Pak dlouho nic a pak až v cíli! Ani za toho jsem nebyla vyměněná! |
Na 18. kilometru jsem na občerstvovačce měla tu SVOU BÁJENKU. Zmohla jsem se jen na výkřik: sháním Verču s číslem. A ona se ozvala. Plácly jsme si a já běžela dál. Věděla jsem, že už to je kousek a vzpomínala na loňský rok, kdy jsem na stejném místě běžela naprosto v pohodě, plná energie a přemýšlela, kde se stala chyba. Jenže ona se nestala. Ale to jsem pochopila na 100% až v cíli.
Poslední metry do cíle se mi vehnala, jak už to tak bývá, krev do žil. Na rozdíl od Martina, který si poslední metry užíval a mával na všechny strany, já se rozhodla pro sprint. Já, která mu celou dobu dýchala na záda, jsem mu málem utekla. Jenže před cílem jsem se ohlídla a neviděla ho. Takže jsem zatáhla brzdu a samozřejmě na něj počkala, abychom doběhli společně. I tak jsem přeťala cílovou rovinku o pár setin sekundy dřív. Což mě dneska hrozně mrzí. Ale co pro mně bylo překvapení, byl výsledný reálný čas! 1:48. Podtrženo sečteno: tenhle čas pro mně znamená, že plavky nebudou, zlepšení loňského času o celých 20 minut, zároveň jsem během tohoto půlmaratonu dala svou nejrychlejší desítku a hlavně poznání, že když máte skvělého parťáka, zvládnete naprosto všechno!
 |
| A tohle? Tohle bylo nejvíc! Pro mojí dceru budu vždycky vítěz! <3 |
