Kilpi Army Run – Vyškov

Na poslední chvíli jsem se přihlásila na stále populárnější závod Kilpi Army Run ve vojenském areálu ve Vyškově. A to i přes to, že se jelo přes půl světa po D1. Díky této vzdálenosti jsme museli vyjet už v 5 ráno. Kdybych tušila, jak to dopadne, asi bych se i těšila!

Cesta ve finále vůbec nebyla náročná a jak se stává už takovým koloritem, zase jsem si své parťáky na závod odvezla a pak domů přivezla, jak se můžete na přiložené fotografii přesvědčit.

Areál ve Vyškově nás nadchnul. S Martinem jsme měli husí kůži po celém těle, když jsme si představovali, jak si v těch lesích ty kluci „hrajou“ na vojáky. Upřímně, tohle jim závidím. Ale raději o závodu. Omáčku o organizaci nechám ostatním, za mně žádná katastrofa, i když pár připomínek později mít budu.

S Oksanou jsme startovaly v první vlně. Už od začátku bylo jasné, že se rozdělíme a já poběžím na čas, Oksana na doběh! Oksana totiž běhá teprve od začátku letošního roku. Nicméně naběhala toho už víc než kdejaký vejtaha na facebooku. Od minulého týdne, kdy jsem běžela RedBull 400, jsem měla trochu obavy, jak se popasuju s konkurencí. Budu stačit na špičku nebo prostě mám natrénováno málo?

 

Každopádně v 10:00 jsem vyběhla, přede mnou pár holek, ale stále vsázím na své vytrvalecké zdatnosti, tak jsem byla v klidu. Jediné, koho jsem si nechtěla pustit před sebe byla „Nikita“. Po tvrdých trénincích, které s Kubou zažívám, jsem si říkala, že jestli tohle prohraju, tak kašlu na Kalifornii, že na to prostě nemám.

A tak jsem vyrazila na trať v očekávání krutopřísných překážek a nadržených vojáků nám co nejvíc uškodit. Nevadí mi jakákoliv překážka a nechci kritizovat práci organizátorů, ale přeci jen žabáci a kačáci, i přes jejich náročnost (teď si nedělám srandu, jsou to fakt zabijáci), mi přijdou v souvislosti s Army Runem směšné! Člověka odrovnají, ale tím to asi tak končí. Naopak, co mně se opravdu líbilo, byly překážky vytvořené přímo vojáky. Začalo to nasazením batohů s pískem a pak už se člověk jen bavil i na překážkách, kdy mu do smíchu nebylo.

Co bych vyzdvihla byla překážka, kde jsme se museli plazit mezi vnitřnostma, kusy silně zapáchajícího masa a vysypaných konzerv. Slabší žaludky to asi měly hodně těžké. Já se snažila koukat dopředu, tyhle nechutnosti nevnímat a dýchat pusou, ale i tak jsem měla co dělat, abych se nepozvracela. Nicméně super a za mně palec nahoru!

Nejlepší překážkou, na kterou opravdu jen tak nezapomenu, byl vlez do tunelu v naprosté tmě podkreslený nářkem malého dítěte. Hodně holek to nedávalo a já dokonce jedné takové pomáhala. Držela jsem jí za ruku a uklidňovala, že to zvládne. Věděla jsem, že nám nemůžou dát něco, co by bylo opravdu nebezpečné, kde bychom se mohli takhle jednodušše zranit, a proto jsem byla klidná.  Já naopak v tu chvíli řešila jiný problém a to svou arachnofobii. Tu jsem ale v návalu endorfinu dokázala slušně zvládnout a tak nebýt právě těch dvou slečen, neztratila bych skoro 5 minut.

Další super překážkou byly dvě vodní nádrže, které se musely přeplavat, kladka přes další nádrž (to svezení by si člověk nejraději dal znovu), vodní molo  a přelez přes vodu, přelézání polorozbořeného domu nahoru a dolů. Na posledně zmiňované překážce jsem si dokonce od vojáků vyslechla, že jsem lemra líná, kterou ještě nikdy neviděli. 😀 Překážky v lese dobrý, ale nic extra. Nic, co by překvapilo. Co se značení týče, byly chvíle, kdy člověk opravdu nevěděl, kudy kam. Nejhorší situace asi nastala na překážce, kde snipeři odstřelovali závodníky paintballovými kuličkami. Tam jsme se zasekali na dalších cca 30 sekund i s Jirkou Vacíkem. Kdo neví, kdo Jirka je, koukněte na jeho profil. Ale můžu prozradit, že je to jeden z nejlepších OCR závodníků u nás.

A pak už to bylo rychlý – plazení v blátě (nesmí chybět na žádném závodě), brodění v potoce a došlo taky na pojídání červů, kde jsem díky své všežravosti (sorry, Kubo, teď mi došlo, že jsem cheatovala) strčila červa do pusy a rychle ho zapila a tím předběhla jednu závodnici. Poslední překážkou byly shyby, které díky tréninkům dnes můžu považovat za docela jednoduché. A tam došlo k tomu, že jsem udolala závodnici, která si za nezdolání této překážky, vychutnávala 30 angličáků! Díky tomu jsem doběhla jako druhá žena! Super pocit, ale stále nebylo vyhráno, na trati bylo ještě dost holek, které mohly můj čas smést ze stolu. Nakonec se to podařilo jen jediné a já díky tomu celkově vybojovala 3. místo. Zde nutno podotknout, že jsem dostala první (a na dlouho asi i poslední) pochvalu od Kuby, kterou ale později stornoval, když zjistil, že na druhou mi chyběla jen minuta 😀 To jsi nemohla trochu přidat?!, seřval mě! :-D) Ale první bedna je doma!!! 🙂

K mému výkonu: sice jsem si splnila cíl a Nikitu před sebe nepustila, ale musím zapracovat na pár detailech.

• prvním problémem je hlava a motivace – když před sebou nevidím závodníka, kterého bych mohla doběhnout, ztrácím svůj instinkt, který mě žene dopředu.
• musím zase přidat na běhu, nenaběhané kilometry, které jsem vyměnila za posilovnu, chybí a je to znát.
• a poslední chyba, které jsem si vědoma, že se před překážkou moc rozmýšlím. Tady se ale bojím, že nevím, co s tím.

Co tedy závěrem říct: snad, že závod byl fajn, užila jsem si to a úsměvem doběhla do cíle, i když by se dalo pár věcí vytknout, viz výše, ale klidně bych se zase na start Kilpi ARMY RUN postavila. . Mám 37 dnů do startu na MS a dá se tedy ještě se vším pracovat. Držte mi palce a budu vděčná za jakoukoliv podporu.