Jak už jsem psala na fb, vše začalo 2.5. v Liberci, kde jsem si doběhla pro minci opravňující mě k účasti na Spartan World Championship 2015. Ani jsem tomu nemohla uvěřit. Byla jsem v sedmém nebi a plánovala si, jak budu trénovat. Jenže buďme k sobě upřímní – sami to prostě nikdy nedáte tak, jako když na vás někdo dohlíží…
Spartan Race je kombinací běhu a silových překážek a tak jsem hledala někoho, kdo splňuje obě kritéria. Takové Kinder vajíčko jsem našla v Kubovi Bínovi. Jeho pořad Zpátky na vrchol jsem občas shlédla, za to Fast Food – Školu běhu jsem hltala.
Než jsme se domluvili a než jsem nastoupila na značky na prvním tréninku, tak utekly skoro dva měsíce. Ale i ak tak jsem se včera vyloupla ve fitku, které jsem úspěšně skoro dva roky míjela. Nepočítám spartanské tréninky, kterým jsem od ledna taky moc nedala. (Ne, že mi tady nějaký dobrák z tlupy napíše, že mně tam vlastně vůbec neviděl.) Není se tedy čemu divit, že jsem dneska ve 30°C byla v Jiříkově vidění, ne-li zatmění.
Než se rozepíšu o pocitech a myšlenkách, které se mi v hlavě během tréninku rojily, tak bych jen podotkla, že tenhle víkend byl ve znamení obžérství. Ne, nepřejedla jsem se u večeře nebo tak, já prostě sobotu i neděli měla něco permanentně v puse – bez dvojsmyslu! V pondělí mě vzbudil pocit na zvracení a žaludek hlásil STOP STAV!!!
Na trénink jsem tedy dorazila s dvěma kily navíc a k tomu počasí, že lidé omdlévaly při chůzi, natož při cvičení. Když jsem tam tak stála a viděla jsem Kubu, jak nosí všechno to náčiní, došlo mi, že jestli chci vydržet, že si budu muset zachovat aspoň humor. Po prvním kole se humor ale jaksi vytratil. Bojovala jsem s tím, jestli se pozvracím nebo omdlím. Těžce rozdýchávala každé stanoviště a tyhle stavy mě provázely první tři kola. Já si se sandbagem na zádech a vybíhajícím kopcem v duchu nadávala, proč tohle vlastně dělám. Ale nahlas neřekla ani slovo. Jenže pak jsem viděla trenéra, jak na mně s kyselým úšklebkem zírá a já věděla, že jedu bez jakéhokoliv protestu dál.
S mojí fyzičkou není problém si mě na tréninku povodit jako na vodítku… Ale ono to tam je. Skryté, ale ne zapomenuté!
Jestli mně někdo pozoroval, musel se smát. Mé vyčerpání nastupovalo postupně. V první kolech jsem byla ještě schopná tu zátěž vydýchat ve stoje, později jsem se přesunula do sedu, až jsem se u posledních kol dostala až do lehu. Byla jsem jako pes, který si lehá na studenou podlahu, aby se ochladil. Bohužel černý tartan tuhle úlevu neposkytoval. Lila jsem na sebe vodu a čekala, kdy budu moct opustit trénink. Ale ten povel nepřicházel. Naopak se Kuba pousmál (myslím, že tenhle jeho pohled bude to, co mě nejvíc bude děsit) a řekl, že si dáme takové „mezikolo“!!! Jaké mezikolo – popadla mě panika. Zprvu to vypadalo jako sranda – výpady v chůzi. Jenže pak se zablesklo Kubovi v očích podruhé a já zahlásila, že jestli ho napadlo to, co by napadlo mě, že to vážně už nedám. Ano, přišla řeč na oblíbené žabáky! Jestli existuje něco horšího než žabáky, tak jsou to žabáky na přímém sluníčku. Nohy mně pálily, ale představa upgradovaných žabáků, které jsem za porušení tempa měla slíbené, byla tak děsivá, že jsem raději jela dál.
Dám vám i jednu fotku pro pobavení. Takhle podle Kuby vypadá někdo, kdo se ještě nezapotil!!! 😀 Upozorňuju, že tahle fotka byla tak po 7 kole. V tuto chvíli myslím na to, jak poslat pana Zákopčaníka a jeho „Slunce v duši“ do pr…
Když jsem tuhle libovku vyklusávala, byl na mně žalostný pohled. Nohy se mi pletly a já nevnímala nic jiného, než počítání kol, abych se nesekla ani o jedno. Utěšoval mně pocit, že po 1 hodině a 45 minutách už musí být konec. Ano, hádáte správně. Neby! Nakonec jsem na tréninku strávila něco přes dvě hodiny, ale pocit, který nastal ve chvíli toho opravdového konce, byl k nezaplacení. Mé vnitřní já jásalo: „Jako vážně? Já přežila?!“ Rozlil se mi na tváři blažený pocit, naprosto odlišný od toho zoufalého, který tam ještě před vteřinou byl!
V dobu, kdy tohle budete číst, budu už zase na dalším tréninku. Tréninků bude dost a k tomu dostanu i super jídelníček. Vzhledem k tomu, jaké jsou tréninky, dovedu si i představit, jak ten jídelníček může vypadat…
Teď tu jen tak sedím a psaní střídám s roller foamem, abych uvolnila svaly před zítřejší další dávkou endorfinů. Tak mi, prosím, držte palce, protože ve chvíli, kdy tohle čtete, já asi propadám zoufalství na tréninku!
Krásný den vám všem.
