Je toho hodně, co napsat o nedělním Mistrovství Evropy ve Spartan Race (MESR). Ale na začátek chci napsat jediné – bylo to skvělé a organizátorům se podařilo vytvořit nádherný závod.
MESR se konalo na Slovensku v Tatranské Lomnici, kam jsme jeli s celou rodinou téměř 9 hodin. Měla jsem tudíž dost času přemýšlet, jaký ten závod bude a jak jsem připravená. Jo, všichni říkají trénuješ, máš na to, ale vy sami si říkáte, jestli trénujete dost a jestli Vaše snaha nebude spíš ostatním pro smích. Takže páteční cesta byla spíš o nervech.
Ale to se rychle změnilo v sobotu, kdy se běžel Sprint, tedy trať na min. 5 km. Atmosféra mě jako vždy strhla, husina mi při úvodní spartanské písni běhala dolu nahoru po celém těle a vidějíc startovat své přátele, jsem se začala na nedělní závod strašlivě těšit.
Mimo samotný sprint se opět běžel i dětský závod, na který jsem přihlásila Viktorku. Té jsem se zeptala pouze cestou, jestli by chtěla závodit, a když mi řekla, že si nevzala věci, tak jsem jí oznámila, že ona sice ne, ale já na to myslela. S čím tedy jako máma/coach bojuju, je Viktorčina psychika. Ona skvěle běhá, ale špatně dýchá. Takže jí při běhu delším než cca 200m začne píchat v boku a začne ztrácet na ty nejlepší. Začne fňukat a pak je hrozně těžký jí namotivovat. Ale závod samozřejmě dokončila a já jsem na ní i tak pyšná! Ostatní přijde.
V neděli ráno jsem se šla zaregistrovat a čekat na Kubu. Ano, Kuba startoval taky. Sice ne na mistrovství, ale myslím, že v elitní vlně mužů, která startovala v 10 hodin. Super podpora z jeho strany jako trenéra. Hned na úvod jsem si střihla 30 burpees, jelikož jsem si nevzala reverz. Gely, které jsem pro změnu taky nechala doma, mi nakonec koupil Jirka Koutník ze SVAATu a já byla šťastná jako blecha, že teď už jen doběhnout.
V 9.10 jsem olíbala všechny, kteří byli po ruce, rozloučila se s nima a zamáčkla slzy. Ne, nedělám si srandu, já tu neděli byla hrozně melancholická. Vycucla první gel, ostatní si připevnila na ruku, nějaké nákopávače od Kuby a zařadila se po bok žen, kteří startovaly jako vlna mistrovství Evropy.
Se startem jsem se rozběhla a nenechala se rozhodit tempem některých závodnic. Bylo jasné, že trať bude tentokrát opravdu dlouhá a tak není nutné se zničit hned v úvodu. Za první zatáčkou do mně drcla jedna závodnice a já byla o jeden gel lehčí. Vzala jsem tedy druhou tubu a strčila ji do ponožky a vletěla do rybníka, který byl první překážkou. Když jsem vylezla, zjistila jsem, že i druhý gel kamsi uplaval a teď budu muset spoléhat už jen na své síly, které jsou dost zocelené dlouhými Kubovými tréninky nebo na nějakého dobrodince.
První stoupání nebylo tak hrozné, to strašné přišlo záhy. Vystoupat na Skalnaté pleso po tom, co jste si vyšli kopeček s dvěma opravdu těžkými pytli na zádech. Chtěli mi pomáhat i polští turisté, ale já to odmítla nejen z obavy z diskvalifikace. Takže odhození pytlů a pak už jen neuvěřitelné stoupání. Naproti mě běželi už první běžci dolů a já přemýšlela, kde se asi otáčí. Když nás cesta zavedla do lesa, měla jsem super pocit. Ufff, to nejhorší mám za sebou. Střih – les se rozevřel a já koukala na něco, čemu se už ani kopec nedalo říkat – jen kamení a klády vedoucí kamsi do nebe.
Nahoře první memory test – zapamatovat si kombinaci čísel a hesla – mé 91Hedviga3468. Pro mně mnemotechnická pomůcka – narození sestřenky;Hedviga a poslední číselný kód „Jarda Jágr děleno dvěma“. A zpátky dolů, kde jsem zjistila, že skoro po hodině a půl mám za sebou jen necelých 7 km, omejvali mě. Panebože, já snad fakt poběžím těch 6 hodin!!! Nevěřila jsem totiž, že tohle byl jediný kopec, který na trati potkám. Naštěstí jsem se ale pletla.
Musím pochválit organizátory, že celý závod byl naprosto perfektně značený. Nikde se mi nestalo, že bych se někde díky zasekla. Co se překážek týče – byly super, ale bylo jich na můj vkus málo. Na posledních cca kilometrech to bylo spíš o běhu než o překážkách. Ale i tak jsem si každou užívala – oba monkey bary (klasické ručkování a pak ručkování na „autobusových madlech“), krásný výstup na horu z balíků slámy, klasické převracení pneumatik, oštěp atp. Velká změna nastala na kladce, kde váha pytlů zaskočila nejednoho závodníka a mně samotnou taky. Nevím, kolik měly pytle pro dámy, ale u pánských se hovoří až o 70kg. Bylo to velké překvapení, ale beru to jako dobré překvapení.
Mistrovství Evropy se lišilo od klasické elitní vlny v tom, že jsme měly pár překážek ztížených. Jak už jsem psala výše, místo jednoho pytle s pískem jsme v jedné části nesly dva, a i když se to může zdát poměrně jednoduché hodit dva pytle na záda, jednoduché to opravdu nebylo. Spolu s obrovským stoupáním to dokonce bylo naprosto šílené! Další podobnou překážkou byly kýble. Opět jsme jako evropské závodnice vyfasovaly dva. Naplnily si je kamením a šup na procházku kolem mírného kopce. U kýblů nešlo už ani tak o váhu, to už člověk byl tak napumpovanej, že by to odnes až na kraj světa, ale ty rukojeti se zarývaly do dlaní až to bolelo.
Po psychické stránce jsem byla celý závod naprosto v pohodě a měla jsem ze sebe dobrý pocit. Angličáky jsem si střihla totiž jen 3x – balanc, traverza – zde hráli svou roli krátké úchyty a samozřejmě oštěp. Hodně mi pomáhaly potoky, kde mi studená voda pomáhala regenerovat nohy. I když je fakt, že poslední potok už mi trochu na nervy hrál. To už jsem se totiž těšila do cíle a on stále nepřicházel. Co mi rozhodně ale psychicky pomohlo, byly moje Garminy, kde jsem viděla, kolik mám za sebou už kilometrů. Do 28 km jsem se cítila relativně v pohodě, ale pak už jsem cítila velký pokles sil.
Ale vraťme se o pár kilometrů zpátky. Zhruba na 17 kilometru rapidně ubylo překážek a hodně se běhalo. V kukuřičném poli jsem potkala jednoho spartanského „zombika“ – táhl za sebou nohu, okusoval kukuřici a kdybych nevěděla, že je to jeden z nás, utíkala bych asi mnohem rychleji. Až tak se na některých závod podepsal. Zhruba na stejném kilometru ale začal boj o umístění! Začala jsem dobíhat holky, kterým docházela šťáva a já s vidinou, že takových holek bude možná blízko víc, zapnula svůj běžecký instinkt. Hlavně se nenechat předběhnout a jet. Na 24 km jsem začala ignorovat trávu, větve a trochu jsem povolila v obezřetnosti vůči zranění nohou. Voda nevoda, kameny nekameny, šla jsem si za svým. Čím víc ale ubíhalo času a já se blížila cíli, tím víc jsem se bála, že mi doběhne Kuba. Kde asi tak může být?! Co se stane, když mě doběhne?
To jsem se dozvěděla skoro na konci u oštěpů. Jela jsem si druhou desítku angličáků, když jsem za mnou ozvalo hřmotné: „V-E-R-O-N-I-K-O!!!“ Nejdřív jsem se otočila s úsměvem a chtěla dotyčnému zamávat. Jenže, jakmile dořval zbytek: „…jestli Tě doženu, tak jsi mrtvá!“, zastavil se mi dech a já s radostí a obrovskou úlevou sledovala, jak i on oštěp nedal!!! Dodělala jsem svou dávku posledních angličáků a sunula se ke kladce stále se ohlížejíc, kde se mihne růžová hlava. Ten pytel na kladce jsem už za povzbuzování Viktorky a Marca stejně asi dala víc ze strachu, ale bylo to doma! Přeskočila jsem oheň a proběhla cílem. Výsledný čas 4.49:11 při 30,66 km mě vynesl na 15. místo na Mistrovství Evropy a celkové 20. mezi ženami. Za tenhle čas se určitě nestydím a pro mě je to oproti loňsku obrovský posun. Na překážkách jsem se díky tréninkům cítila o dost jistěji, jen jsem zase šidila dlouhý běh, na který se v posledních týdnech před Mistrovstvím světa zaměřím.
Poslední věc, kterou bych tu chtěla napsat je poděkování Spartanovi z tréninkové skupiny z Rokycan, který mi poskytl během cesty jeden gel. Moc děkuju a věř, že i ten jediný gel mi pomohl k tomuhle výkonu.
Vám díky za výdrž při čtení a teď už se můžeme společně těšit na Mistrovství světa!