Každý začínající běžec to má stejně – stěží uběhne první kilometry a vidina, že jednou uběhne v kuse 10 km je pro něj snem. A když už tu vidinu má na dosah, začne pochybovat aspoň o svém tempu. Klasika. Acho jo.
Tohle a podobné nářky poslouchám na každém výběhu Mattoni FreeRun. Stejně tak včera. 🙂 To si takhle běžíte a posloucháte, jak si tam holky povídají (v !!!listopadu!!!) o osobáčkách (ta si dala svoji první 13ku, ta ji běhá již pravidelně) a najednou se zcela nečekaně ozve: „Ale já tu půlku v tý Praze nedám!!!“ 😀 😀 😀
A tady začíná moje práce.
Já: „Prosím tě, proč bys jí nedala?“
Ona: „Protože jsem ji ještě nikdy neuběhla!“
Já: „A můžeš mi říct, proč bys do dubna!!! nenatrénovala, když teď už běháš 13ky?“
Ona: „Protože mě seberou na trati, protože poběžím moc pomalu.“
Jestli jste se v té konverzaci někdo poznal a taky se bojíte, čtěte dál, snad vás to nakopne.
Histerie, která se strhla kolem sebrání několika běžců z trati pražského půlmaratonu, kteří nebyli schopni doběhnout půlku ve stanoveném limitu, je nekonečná. Ano, chápu, že zaplatit si drahé startovné a pak nedostat ani medaili je nemilé. Ale buďme upřímní. S tím jak roste obliba běhu a s ním i běžeckých závodů, se na start závodu dostávají bohužel i lidé nemající soudnost.
Je to jako ve škole. Taky se první den neposadíte do lavice a nezačnete hned číst. Chce to trénink. A dost zdlouhavý. Stejně tak je to s během. Ne, každému je dáno, aby od první chvíle běhal jako Usain Bolt, ale nebojte se. O tom, že jednou budete číst, jste také nepochybovali, a tak není ani důvod pochybovat o tom, že dát půlku je něco nemožného. Spousta běžců vám to potvrdí a jednou se tomu zasmějete i vy sami.
Pokud tedy zvažujete, že byste se 1.4.2017 (ano na Apríla, jak příznačné) postavili na trať Pražského půlmaratonu, věřte mi, že máte ještě dostatek času na něj natrénovat. Jo, pokud nejste Keňan, asi nemůžete počítat s extra rychlým časem, ale můžete mi věřit, že s kvalitní přípravou ho dáte s prstem v nose a ještě se u toho skvěle pobavíte. O tom, že by vás někdo sebral, nemůže být řeč.
Nebude to zadarmo a možná budete muset obětovat několik rodinných obědů. Ale, co si budeme namlouvat, kolikrát ty obědy stejně za moc nestojí. Možná si zase budete muset koupit něco nového na sebe, protože vám začnou padat kalhoty. Možná, že kvůli tomu poznáte spoustu nových skvělých lidí, se kterými budete chtít trávit víc a víc času. Ale za tři hodiny tu půlku prostě musíte i ujít.
Lidi, neblbněte a trochu si věřte. Pokud pomalu začnete prodlužovat trasy, postupně se k té vysněné metě dostanete. Když to zase přirovnám k tomu čtení: začněte pomalu slabikovat, přidávejte postupně slova a pak začněte skládat věty. Dejte si cíl a za ním si jděte. Nenechte se odradit od věčných rejpalů, kteří v životě nic nedokázali a jejich jediným sportovním zážitkem je sledování hokeje s pivem v jedné ruce a ovladačem ve druhé.
Běhejte a bavte se u toho. Nemyslete na to, co jste ještě nedokázali, ale myslete na to, co dokážete. Chlubte se svými malými úspěchy tam, kde to ocení. Každý běžec dnešní doby totiž pochopí, co i malé zlepšení pro vás znamená a pokud není hulvát nebo egoistická figurka, tak vás pochválí. Každý kilometr, který dneska uběhnete, vám posílí sebevědomí a až budete stát na startu svého prvního půlmaratonu, na každý takový kilometr si vzpomenete a budete za něj vděční!
Nepochybujte o svých běžeckých schopnostech, stejně jako jste nepochybovali, že se naučíte číst. Dejte vašemu běhání pravidelnost a jistou systematičnost a nemusíte o svém výkonu pochybovat. A jestliže nemáte ideální podmínky pro běhání, nepodléhejte panice. Je to totiž naopak skvělé! Budete připraveni o to líp.
Poslední slova bych ráda věnovala těm mým „Mattonkám“: Holky, neblbněte. Když vidím, s jakým nadšením běháte, jaké děláte pokroky, jak se navzájem podporujete, nemáte se OPRAVDU čeho bát! Uvědomte si, že máme celou zimu na to, abychom naběhaly dost kilometrů potřebných k tomu, abyste si ze svého prvního půlmaratonu mohly udělat zážitek na celý život. Když jsem vám včera slíbila motivační článek a já o tom všem začala přemýšlet, dospěla jsem k rozhodnutí: pokud budete chtít (Jani, Ty víš, že je to nejvíc o Tobě), budu vám u toho moc ráda průvodcem a vaším osobním vodičem přímo na trati. Takže tímhle bych ráda ukončila debatu na téma „já to nedám“, ale pojďme se příště bavit o tom, za kolik to dáme!
Foto: Alice Hrubá
