V úterý jsme jeli s Martinem, se kterým trénujeme Spartan Kids Kladno, obhlídnout trasu dalšího dětského závodu, který budeme pořádat. No, a díky cestě, která v obou směrech trvala skoro 6 hodin, jsme si povídali mimo jiné i o věcech, které bych určitě z pusy normálně nevypustila. A právě mimo tyhle „tajné“ věci jsme se dostali i na vzpomínání, jak jsem „náhodou“ vyhrála takovej rodinněj závod. V roce 2013, kdy začal boom různých kruhových tréninků, jsem i já na podobných hodinách nemohla chybět. Měla jsem tam kámoše, který věděl, že jakákoliv sportovní výzva je mi málo. A tak jsme díky tomu společně párkrát uspořádali běžecký trénink na Kameňáku. Kameňák je kopec v kladenské čtvrti Rozdělov. A i přes to, že to není až tak úplně extrémní kopec (ano, dneska už můžu napsat, že není extrémní, ale tehdy to bylo ztělesnění všech mých sežraných hříchů), nebyla jsem schopná ho několik měsíců vůbec celý vyběhnout. Nicméně stejného kamaráda nenapadlo nic jiného než tam uspořádat závod.
Z mého dnešního pohledu ten závod nebyl nijak extrémní, ale v roce 2013 jsem o běhu do kopce nevěděla, natož se na něco takového připravovala. Ale moje lehce vyhecovatelná povaha se tetelila štěstím, že se můžu předvést. Na startu se sešla většina našich kamarádů a já neměla pochyby, že doběhnu zase někde v půlce. Pořadatel Martin běhal jako Xixao a já o sobě věděla, že kopce si namažu na chleba maximálně ve snu.
A tak se vyběhlo. Začátek byl z kopce, což mi nevadilo a stále jsem se držela vpředu. Když ale přišel Kameňák, zbrzdila jsem. Poslední metry jsem narozdíl od vedoucí skupiny vyšla. Pak ale přišel opět lehký výklus na rovince, než člověk nabral dech a mohl se vrátit do závodního tempa. Pak následovalo druhé a poslední kolo. Znovu z kopce, a znovu VYJÍT Kameňák a cílovou rovinku dosprintovat spolu s Viky. Byla jsem si jistá, že vím, kolik běžců je přede mnou a já si byla skoro jistá, že jsem skončila třetí nebo čtvrtá. Ale já doběhla do cíle a všichni mi gratulovali k vítězství. Strašně dlouho jsem tomu nevěřila a myslela si, že si ze mně dělají všichni srandu. Jenže ona to byla pravda. Ti první běžci doběhli až daleko za mnou, jelikož se ztratili a špatně odbočili. A tak jsem ne kvůli rychlosti vyhrála svůj první a zatím tedy i poslední závod.
PS: Záměrně píšu zatím poslední vyhraný závod, jelikož právě výše zmíněný Martin z OCRA CZ měl cestou opět takovou lehkou motivačku s tím, že od příštího roku bychom měli pomýšlet výš než jen na účast na podobných závodech.
