Můj muž se mnou běžel všehovšudy asi 5x. Vždy v záchvatu shazování nabraných kil, ale vždy to bylo peklo. Nejen pro něj. Jeho stovka sprintem a pak jeho lovení ztracených plic, bylo na mé nervy velký kafe a ani on se po takovém běhu moc komfortně necítil. Nikdy jsme se tedy nedostali na dva po sobě jdoucí tréninky. Jenže 14.2. se jeho pohled změnil. Ze statusu NECHCI, se hodil na mód MUSÍM!
Jsem takový buřič a slovo nejde, pro mně není odpovědí a tak se u některých lidí snažím stále dokola o nový běžecký pohled na svět. O tohle jsem se snažila dost dlouho i u mého muže a dost dlouho bez úspěšně. Ale znáte to pořekadlo, když to nejde po dobrém, musí nastoupit těžká ženská taktika.
Ke konci loňského roku jsem toho svého přemluvila, aby se mnou zkusil jít na kruhový trénink mezi příznivce Spartan Race. Do té doby pro něj existovala pouze posilovna. A jelikož Spartan Training Group Kladno je parta skvělých lidí, okamžitě je přijal za své, stejně jako oni jeho. Půlku práce tedy za mně učinili oni, protože Marco (tak se můj muž jmenuje) začal občas mluvit o tom, že by ten závod možná s nimi i zkusil. Jenže jednou to bylo, že neví, jestli mu vydrží kolena, po druhé, že nedá běh (ne nadarmo mu na trénincích přezdívají Kardio) a tak to šlo stále dokola.
No, a není to tak dávno, co byl Valentýn. A jistě už není těžké uhodnout, jaké TAJNÉ přání jsem mu splnila. Dostal svoje první startovné na Spartan Race v Liberci. Nejdřív to vypadalo, že ho odvezou. Ale při valentýnské večeři, s ubývajícím vínem v lahvi, začal mít ty správné ambice. Plán byl jasný, začít běhat a vůbec víc trénovat.
První týden se nic nedělo, ale ten minulý se do toho opřel. Ve středu jsme běželi spolu. Dali jsme začátečnické 2 km. Oproti předchozím zkušenostem s během se místo zběsilého tempa rozhodl jet na výdrž. Na můj vkus tempo pro začátečníka sice stále vysoké, ale i tak přešel do chodu pouze 2x a to nebylo tak hrozné. Ani si moc později nestěžoval, jen prohodil něco o tom, že i ty dva kilometry docela člověka unaví.
A v pátek? Asi v 5.30 mě vzbudilo jeho šmejdění po chodbě a hrabání ve skříních, ale únava byla silnější než abych zjišťovala, co dělá. Později, když jsme s dcerou vstaly mi pyšně sdělil, že už má svůj běh za sebou. Byla jsem na něj pyšná i já. Nevím, jestli mu to nadšení vydrží, ale vím, že tohle je skvělý začátek
