Tenhle článek nebude o tom, jak moc je tenhle čistě ženský závod skvělý, protože to je prostě fakt. Holky „bossky“ umí vymyslet perfektní trasu, skvěle označit a prostě dokonale zvládnout organizaci. Do toho jsou prostě milé. A to celoročně. S nimi máte pocit, že každá patříte k těm nejbližším přátelům a že zrovna pro vás by se rozkrájely. Jenže závod dělají i týmy a o těch, a také zážitcích toho našeho, bych chtěla v souvislosti s NMR 2016 v tomto článku napsat.
Když mi loni v říjnu volala Květa Látalová (bosska), jestli i letos pojedeme na NMR, věděla jsem, že pokud se nestane nic „plánovaného“, že do toho půjdu. Sama Květa měla ty samé „plány“, a tak mi jednodušše přesvědčila, že kdybych nemohla běžet, že prostě můžu jet aspoň jako řídíci kapitánka. OK – beru, to zní rozumně.
Na samotný závod jsem se nijak nepřipravovala a to ani se sestavováním týmu. O Elišce, která běžela i loni, jsem měla jasno. S ostatními jsem si hlavu nelámala. Času dost. Až do té doby, než mi začaly chodit zprávy: „Verčo, doplň tým, už je čas.“ „Verčo, máte poslední týden na dokončení registrace.“ „Verčo, už jen tři dny.“ Haha. Zvládla jsem to. Nakonec další členkou se stala Lucka, která běhá Mattoni FreeRun na Letné a Evča, která se zúčastnila soutěže tady na webu a vyhrála. Ostatně i jako tým Margotek, o kterém bude ještě řeč.
To jsme my: Eliška, já, Lucka a Evča. Tým, co si to běžel prostě užít! <3
Týden před závodem si začly psát samy holky o organizační informace. Zcela zahlcená prací jsem v posledních dnech sepsala email, kde jsem nám všem napsala, co si vzít s sebou, co nezapomenout. Počasí dle předpovědi nemělo být zrovna krásné, takže rady typu vemte si dost náhradního teplého oblečení, nebyly zcela od věci. Jaké bylo ale mé překvapení, i když mě to vlastně ani moc nepřekvapuje, když jsem asi 500m od domu cestou na závod zjistila, že nemám teplou bundu. Nevadí, jedu bez ní.
Když jsme dorazily na start (Nové Město na Moravě) bylo lehce pod mrakem, ale vypadalo to, že přeci jen se předpovědi nevyplni. Nezbývalo než doufat a doufání nakonec i vyšlo. Po celý závod bylo ideální počasí – ani zima, ani teplo. Květa stála na stánku a k mému překvapení pod péřovou vestou skrývala svůj „plán“. Vyšlo jí to! Ta holka prostě umí zařídit všechno.
Zatímco jsme se s holkama poflakovaly na startu a snažily se ze sebe shodit nervozitu, zastavilamě taková naprosto rozesmátá dáma a zdraví mě. (Sakra, odkud jí zase znám!) Naštěstí mě nenechala dlouho čekat a vysvětlila mi: „No, Eva. Margotky přeci… (Já stále nic a tupý výraz ve tváři.) Výhra u Tebe na webu.“ Jo, už jsem doma. „No, ahoooj.“ Zmatení vystřídalo radost, že se holky ozvaly. Ještě větší radost nastala, když jsme zjistily, že startujeme společně.
A to jsou Margotky. Holky, co bojovaly tady na webu o své startovné a vyhrály ho. Příště to můžete být třeba zrovna vy. Zdroj: facebook Eva Skvarilova
Za náš tým šla první Lucka. Stejně jako loni, jsme si na ní počkaly cca v půlce její trati, abychom jí povzbudily. Na to, že jsme si řekly, že si to jdeme užít to vcelku ostatním spolustartujícím natřela. 🙂 Myslím, že neměly šanci jí ani koukat na záda.
První předávka se ale nenesla jen v duchu veselí. Jeden z týmů řešil docela závažnou situaci, kdy se jejich závodnici udělalo na trati špatně a volala se dokonce i sanitka. Nic příjemného s ohledem na to, že ostatní dámy musely doběhnout závod ve třech, ale prostě i to k závodům občas patří.
U nás přebírala kolík od Lucky Evča. Bohužel začínalo mírně kapat, ale ani z toho nakonec nic nebylo. Prostě pár kapek a konec. Vůbec počasí ten den nakonec přálo a ze slibované průtrže mračen nebylo nic.
I Evča běžela tak, až jsem se bála, že to týmu zkazím já. Hned na to byla na řadě Eliška. Eliška, jak sama říká, běhá pudově. Buď to „pude“, nebo „nepude“. A šlo to, protože doběhla mnohem dřív než jsem předpokládala. A tak se stalo, že jsem se v klídku rozcvičovala, když na mě volaly holky, že už tu Eliška je. Panika – strhnout bundu, přeletět na předávku a za cca 5m zjistit, že jsem bez čísla. Hlavně se nenechat znervóznit. 5 km do kopce udělalo své. Chybějící číslo mě už vůbec nezajímalo a já nadávala (nahlas) a říkala si (v duchu), proč to vůbec dělám. Jenže všechno mě samozřejmě přešlo, když jsem na kopci předběhla první holku. Pak se mi podařilo předběhnout ještě další tři, a naopak dostat na zadek od Monči z týmu Elite Sport Boskovice aneb Majkyho sudičky, se kterými jsme se pravidelně potkávaly a nakonec snad i spřátelily. Pak samozřejmě přišel seběh a já si poprvé uvědomila, jak moc natrénováno mám, protože jsem si dovolila to pustit, co mi síly stačily, aniž bych se bála, že mě nohy neudrží. Prostě super pocit.
Tahle bedýnka čekala nahoře na prvním kopci. Loni to byly Tatranky, letos jablíčka. Nenechala jsem se zlákat a raději metelila dál. Zdroj: facebook NoMen Run
A pak to šlo zase dokola – Lucka, Evča, Eliška…. Další historkou z našeho společného závodění, co si budu pamatovat je, když Lucka zjistila, že místo vody si vzala plnou petku Slivovice. 🙂 Nevím, co si vozítě Vy, ale já alkohol určitě ne. Aspoň ne na trať. (Zajímalo by mě, jestli by se ani doma nenapila. )
Milým gestem bylo, když za mnou na poslední předávce přišla čtenářka blogu (zatím neuvádím jméno, ale když mi napíšeš, že ho můžu zveřejnit, tak ho ráda napíšu), jestli jsem Veronika Šimáčková a že mě čte. To jsem málem padla na zem, jakou jsem měla radost.
Tohle je taky moc hezký příběh. Holkám den předem odpadla členka týmu. Mimochodem Ivet, co se mnou tenhle závod běžela loni. Holky se ale hecly a běžely i tak a doběhly s úsměvem na rtech. Zdroj: facebook NoMen Run
No, a pak už se běželo prostě do cíle. Věděla jsem, že trasa je oproti loňsku jiná, a tak jsem prostě sledovala fáborky. Co mě v průběhu druhého úseku došlo, že podobné závody mě hrozně baví a že jsou v mnoha ohledech lepší než ty individuální. Letošní Vltava Run díky okolnostem nedám – jednak jsem nechtěla nikoho vázat svými „plány“ a za druhé jsem si nebyla jistá, jak bych to dala po maratonu, který už je opravdu za dveřmi. Tak snad zase příští rok. Skóre předběhnutých bylo tentokrát 5:1 (5 k mému dobru). Kvůli jednomu takovému běžeckému zápasu došlo v bahně, takže jsem do cíle běžela s obalenou botou a další se odehrál těsně před cílem. Nohy na tom sice nebyly tak dobře, abych si mohla vyskakovat, ale myslím, že má soupeřka na tom byla se vší úctou k ní ještě hůř. Protnutí cílové pásky s holkama bylo velmi dojemné. A možná mi to dojalo ještě víc později, když nám Eliška napsala, že jsme z 57 týmu skončily 8. Když jsem totiž viděla konkurenci, modlila jsem se, abychom se vešly aspoň do půlky.
A tohle je pro mě fotak #1. Je v ní řečeno všechno. Tohle je bez přetvářky NoMen Run.
Chtěla bych tedy holkám poděkovat za takový výkon a jestli tohle bylo tedy na pohodu, byla bych ráda, pokud bychom příští rok mohly konečně závodit. 😀 Třeba by to pak bylo i na bednu. 😀 Holky, moc Vám děkuju, že jste do toho se mnou šly a bosskám děkuju, že dělají takovýhle super závod!