Byl to boj! Bojovaly jste všechny jako lvice, ale vyhrát může jenom jedna. Naposledy si pro vás dneska Viktorka připravila video, kde vytáhla jednu výherkyni. Je to k nevíře, ale budete koukat, jak to nakonec dopadlo. A aby to nebylo jen o vítězce, vyzpovídala jsem pro vás i Květu Látalovou. To je ta, co za celým závodem NoMen Run stojí.
Když se mi Květa loni ozvala a pozvala mě na první ročník NoMen Run, už po telefonu mi byla hrozně sympatická. A to jsem jí ještě neviděla na živo. Květa je totiž ten typ člověka, kterého musí mít všichni rádi. Pořád se směje a pořád je dobře naladěná, což si myslím, poznáte i z tohohle rozhovoru. Jsem strašně ráda, že naše přátelství nezačíná a nekončí jen startovní a cílovou páskou, ale rády si zavoláme i mimo závodní sezónu. Než tedy přejdete k vyhlášení poslední a i celkové vítězky, určitě věnujte pár minut rozhovoru právě s ní.
Květo, jak vznikl nápad na čistě dámský závod NoMen Run? A jsi sama vůbec běžkyně, kolik toho naběháš?
Jsem trochu kovářova kobyla:. Dělám hned dva běžecké závody, ale sama toho moc nenaběhám. Když mám motivaci, chuť běhám klidně i třikrát týdně 4 – 5 km, a z toho si boty dva měsíce nenazuju, snažím se to trošku kompenzovat jógou a badmintonem, ráda si pak třeba dám saunu. Sport potřebuju, protože i když chystáš závod, je to převážně práce u počítače a telefonu, potřebuješ srovnat záda, protáhnout tělo, vypustit hlavu a můžeš jet nanovo.
NoMen Run vznikl po první ročníku Vltava Run (štafeta pro max 12 běžců, 360 km, 36 úseků z Kvildy do Prahy), ten jsem dělala komplet sama, byla to strašná fůra práce, prošlapávání cestiček něčemu, co v České republice ještě nebylo, s každou zdolanou překážkou naskočily 4 další…no musím říct, že začátky byly výživný:, ale závod, teda spíš ti, kteří ho běželi, mi to tenkrát 1000 x vrátili. První ročník běželo nakonec 34 týmů. Bylo to fantastický, všichni byli ohleduplní, všichni se podporovali, fandili si, po 30 hodinách běhu dorazili do Prahy s širokánským úsměvem na rtech, unavení, šťastní, že to dokázali, plní zážitků.
Strašně mě to nakoplo a chtěla jsem udělat ještě další pěknej závod, zúročit zkušenosti a tak jsme se čtyři baby sešly, domluvily se, že do toho půjdeme a uděláme menší jednodenní běh jen pro holky, pěkně do jednoho auta v krásné přírodě. Vysočina se nabízela, jednak proto, že odtud pocházím, jednak proto, že je pěkně uprostřed republiky a ve Vysočina aréně jsme našly parádní zázemí. 88km, 8 úseků pro 4 holky, to je půlmaraton v terénu, v krásné přírodě, makačka, ale i kochačka. Když tohle dám, jsem přece skvělá! Je to pecka, motivuje mě to k tréninku, holky se podporujou navzájem a v cíli to prostě spolu oslaví dobrým jídlem a něčím dobrým k pití. Nádherná smysluplná sobota, plná zážitků, adrenalinu…
Herci se kopou pro štěstí do zadku. Běžkyně si zvolily svůj způsob! 😉
Jaké ohlasy tento závod má? Vím, že loni se proti ženské variantě bouřila spousta mužů, je tomu letos jinak? Kolik týmů letos čekáte a do kdy se týmy mohou hlásit?
:No, je pravda, že jeden pán si dokonce nechal dělat rozbor u právníka, jestli ho nediskriminujeme – nediskriminujeme, prostě děláme závod pro určitou skupinu. Já to chápu, i s názvem jsme do toho trošku šláply, to je jasný – logem to trošku zjemňujem;), ale ono to tak prostě je. NMR je závod pro holky, chceme, aby si to v partičce užily, trasa rozhodně není jednoduchá, takže to chce i docela přípravu. Já to tak vnímám – pokud něco má za něco stát, musím tomu něco ze sebe dát. Chlapy jsme nevyloučily, ale chceme je jako podporu pro holky – už loni jich spousta s holkama jela jako support – běželi s nimi nebo jim naproti, nosili vodu, masírovali, povzbuzovali …a tak to má být:.
Myslím, že holky si první ročník užily, ohlasy po závodu byly krásný. Na další rok jsme si daly s holkama cíl, chtěly bychom, aby na startu stálo 50 týmů, zatím registrace vypadají optimisticky:.
A co závodnice samotné? Já jsem loni vůbec žádnou rivalitu na trati nezažila, naopak celý závod byla skvělá atmosféra, a co jsem měla možnost zažít, týmy se podporovaly navzájem. Ale přeci jen, nedošlo k nějakým napjatým situacím nebo k nějakým pikantnostem?
Pořád si myslím, že pokud je závod „menší“, ta atmosféra je úžasná, všichni se potkají, podporují se, dělají to protože si chtějí zaběhnout, ideálně v dobrým čase, nikdo nemá důvod švindlovat (to už jsme třeba loni zažili na Vltavě – máme zprávy o tom, že se někdo popovážel autem – ale o čem to pak je, tohle by mě vůbec netěšilo a asi to nikdy nepochopím).
„Prostě poběžíte tam… Pořád rovně!“ 😀
Jaké jsou změny oproti loňsku? Myslím, že jste udělaly i pár změn v trase, viď?
To je pravda, změnily jsme v podstatě tři úseky – právě z Nedvědice. V Nedvědici jsme posunuly předávku až nahoru do horní brány hradu Pernštejn. Hlavním důvodem byl ale poslední úsek, který byl hodně po silnici, tak jsme ho převedli do terénu, ale už je takový oddychovější. Někde v diskusi jsem i četla, že jsme vyměkly…: no však uvidíte;).
Loni jsem zažila, že na některých úsecích došlo ke strhávání značení tratí. Dá se proti tomu vůbec bojovat? A má tedy v tomto případě cenu studovat trať dopředu? Já se totiž přiznám, že sama trať vidím vždy až naživo. Max. při rozdělování trati kouknu na obtížnost s ohledem na rozdělení trati běžcům. Nekontroluju, jaké mám převýšení, nestarám se, jestli druhou křižovatku běžím doprava nebo doleva.
Trošku nám loni zamotal hlavu turistický pochod v Nedvědici, odznačili nám 4 km trasy, ale byly jste šikovné a myslím, že zrovna na tomhle úseku nikdo nezakufroval. Značíme vždycky den před závodem a zhruba 2 hodiny před první závodnicí jede/běží kontrolní tým, ale pořád tam zůstávají dvě hodiny, kde se může stát cokoliv. Zase věc, kterou nechápu, akce řádně nahlášená, zkomunikovaná, vždycky po sobě všechno sklidíme a stejně se vždycky najde šotek, kterýmu to udělá radost, že něco natropí.
A tady je právě odpověď na tvoji další otázku, přesně pro tyhle situace má cenu si tu trasu nastudovat dopředu, vzít si sebou propozice k tomu úseku, ať si máš jak pomoct, když se něco takovýho stane: a nenaběhneš si kilometry navíc.
Něco ostřejšího by nebylo?! Nebylo…
Vím, že spoluorganizuješ i další skvělý závod a moji srdcovku Vltava Run. Jaký je v přípravě rozdíl?
Pro mě je Vltava taky srdcovka, první ročník jsem připravovala úplně sama, takže takové moje dítě. Teď už je nás tým organizátorů, závod se rozrostl do krásných čísel, tuším, že už máme přes 220 týmů. Rozdíl? Rozdíl je asi jen v tom, že Vltavu dělám pro Top 4 running – běžeckou speciálku a NoMen Run dělám pro „sebe“, resp. pro nás a vás. Nestojí za námi komerční subjekt, i když za partnery jsme samozřejmě rády.
V obou případech prostě chceme udělat krásnej, profesionálně odvedenej závod pro vás, nadšené běžkyně (v případě Vltavy i běžce). A baví nás to.
Radost v cíli vám nikdo nevezme. Ani poslední místo ve výsledkové listině! (Což tedy nebyl případ tohoto týmu.)
A poslední dotaz: co bys vzkázala všem ženám, co se ještě rozmýšlejí, jestli se na závod přihlásit?
Holky, je mi jasný, že ne vždycky se chce vyběhnout, ale když máte motivaci trénovat, když máte parťačky, který do toho s váma půjdou – nejen do závodu, ale i do té přípravy, když zdoláte další metu, posune vás to dál. NMR není úplně lehký závod, ale kde je vůle, tam je cesta a i za tři měsíce přípravy jste schopné ho zvládnout. Prostě POBĚŽ A ZAŽIJ!
Květa – ta co se nejvíc směje. 😀
Květo, moc děkuju. A teď už to nebudu napínat a jdu rovnou vyhlásit vítězku posledního kola. A hned po tom se můžete podívat, kdo nakonec vyhrál startovné pro svůj tým. Holky, moc vám gratuluju a vám ostatním děkuju, že jste soutěžily. Však ono to jednou vyjde! A poslední informace: jestli přece jen chcete NMR zažít, do konce roku je možno se zaregistrovat za levnější startovné!!!
