Den závodu! Mám za sebou 3 měsíce příprav a konečně nadešla ta chvíle, na kterou jsem se tak těšila. Vzpomínala jsem na Liberec, kde jsem minci získala, na první radost a zároveň na první zklamání, kdy mi bylo řečeno, že na svět jezdí jen elitní běžci. A dnes mi buší srdce tady ve Squaw Valley a nasávám atmosféru závodu, který je pro mně v mnoha ohledech dost zásadní.
Na místo závodu do Squaw Valley jsme dorazili někdy kolem 6. hodiny ranní. Byla tma a hrozná zima. Ale i tak na místě při registraci vládla super atmosféra. Dobrovolníci byli skvělí a nic pro nikoho nebyl problém, což je podstatný rozdíl oproti těm českým.
Já měla naprosto skvělou náladu a pořád si něco broukala a vůbec nechápala předstartovní stres některých závodníků. Asi půl hodiny před startem závodu jsem do sebe nacpala všechny možné nakopávače, tabletky a gely a pomalu se rozklusávala. Jenže první pánská vlna měla skoro 40 minut zpoždění a my pomalu tuhly.
Na vlastní start ženské skupiny, držitelek mincí, jsme se musely dostat přes vysokou zeď. Bylo to docela zpestření a nastavení hladiny závodního adrenalinu. Vrcholem všeho bylo, kdy nás moderátor dokola vyzýval, abychom křičely, kdo jsme! A my všechny sborově křičely: „I´m Spartan!“ Při tomhle jsem měla husinu a slzy v očích. Před startem poslední rozloučení s ostatními členkami česko-slovenského týmu a pak už jen sama se svojí hlavou!
Vyběhla jsem relativně v klidu. Věděla jsem, že první půlka závodu je jen stoupání, a i když to nevypadalo úplně tak zle, věřte mi, že zlé to nakonec bylo. Hned za startem jsem přeskákala pár zdí, abych se hned vykoupala v bahnité vodě a šup rovnou do prvního kopce.
Tentokrát byly překážky i trať známá předem. Mně to ale nijak nebralo a tak jsem do poslední chvíle nevěděla vůbec nic.
Velkou lahůdkou byl první monkey bar, který byl tak nějak mezi startem a cílem. Tudíž, to, že jsme se na začátek vraceli hned na začátku bylo dost děsivé a 30 angličáků za nesplnění překážek taky. Když jsem totiž na startu poslouchala ostřílené závodnice, bála jsem se, kolik těch angličáků ve finále budu muset podstoupit. A pak následovalo už jen 11 km stoupání s překážkou za překážkou. Ve vyšších nadmořských výškách přiznávám, že se mi hůř dýchalo a trochu se i motala hlava.
Spousta holek z týmu mi utekla, ale věděla jsem, že to nic neznamená. Ony to mají jako profesi, já jako koníček. Terka je zase velmi dobrý výkonnostní běžec a s těmito lidmi nemělo v mém hobby sektoru se úplně srovnávat. Nicméně nechtěla jsem se úplně propadnout a tak jsem zatla zuby a snažila se běžet, co to dalo. První takovou překážkou, kde jsem hodně zabojovala, byla herkulova kladka. Vytáhnout pytel až ke kladce byl pro mně tentokrát nadlidský úkol a já šla na angličáky po druhé. V kopcích se hodně opakovalo nošení těžkého závaží, ať už šlo o kládu nebo různě těžké sandbagy. Pokáždé to ale bylo do prudkého kopce.
Měla jsem s sebou 2 gely, které jsem si tentokrát pořádně zasunula do ponožek a stále je kontrolovala, abych nedopadla jako v Lomnici. Měla jsem plán si první gel dát na 10. a 17. kilometru. Místo 10. kilometru jsem ale nakonec první z gelů použila až na 12., to už bylo ale jen tak tak. 17. kilometr jsem dodržela a musím říct, že dodržení dávkování mi opravdu sedlo.
Tuhle překážku jsem dala levou zadní!
Od cca 12. kilometru se už víceméně klesalo. Píšu víceméně, jelikož organizátoři vždy našli místo, kde se aspoň na chvíli dalo stoupat. Co mně se osobně strašně líbilo, bylo značení. Na tomhle závodu se nemohl ztratit ani slepec. A bylo jedno, jestli tam byla zatáčka 180° nebo jen mírná odbočka vpravo.
Počasí během dne nebylo tak zlé, ale když vás naženou do ledového horského jezera, tak po tom, co z něj vylezete a ofoukne vás silný vítr, máte co dělat, abyste se zahřáli. Bohužel pro mnoho závodníků díky těmto teplotním rozdílům závod skončil hypotermií, podchlazením.
Samotné jezero taková hrozba nebylo. Ovšem kombinace ledové vody a studeného větru byla pro mnohé smrtící.
Pro mně novou překážkou bylo nošení betonové koule a farmářské dřevo. Oboje je na stejném principu – přenést z jednoho místa na druhé a zpátky. Dalším takovým pěkným spestřením bylo srocení asi 10 překážek – ostnatý drát, překážka, ostnatý drát – a 3x znovu. Ostnatý drát nebyl tak nízký a daly se pod ním válet sudy. Jenže při třetím válení sudů už se mi motala hlava a bála se, kdy se pozvracím.
Pak následoval oštěp, který jsem sice trefila, ale nezůstal viset a tak jsem si dala angličáky potřetí. Jau! Seběhy dolů byly fantastické. Člověk měl konečně pocit, že se hýbe a s každým předběhnutým člověkem se mi vlévala krev do žil. Jenže pak to přišlo. Do konce závodu zbývaly 2 km a já s pocitem, že už mám závod skoro za sebou doběhla k nejtěžší překážce závodu. Kbelíkovému šílenství. Relativně nenápadná překážka, která prověřila spoustu borců. Úkolem bylo naložit kbelík bez úchytů po vyznačenou rysku hlínou s kamením a vynést do cca 500m prudkého kopce a zase dolů bez možnosti si ho dát třeba na rameno. Když jsem tohle viděla, myslela jsem, že mě omyjou a pořád kontrolovala, jestli dobře vidím, jestli tam nahoře nesedí jen čumilové. Neseděli. Byli to závodníci, sedící na kýblech a hledající nějakou útěchu a podporu. Beru kýbl, jdu si od dobrovolníka nechat potvrdit správnost naplnění kýble a sunu si to pomalu nahoru. Dávám pár kroků a kýbl jde k zemi. Dýchám ztěžka a za chvíli ho beru do rukou znovu a počítám: 1, 2, 3…. 25. Po 25. kroku jde kýbl opět na zem!!! A takhle až nahoru. Neviděla jsem jediného závodníka, kterému by z očí nekoukalo čiré zoufalství. Vrchol se totiž přibližoval velmi pomalu. A když jste se zase blížili dolů k cíli, měli jste strach, abyste prošli znovu kontrolou naplněnosti a nemuseli tohle martirium absolvovat znovu. Byla jsem přesvědčená, že kdybych neprošla, kopla bych do kýble a na celý závod se vykašlala. Až tak to bylo zlý! Prošla jsem!!! Jenže ruce toho měli dost a nějak ani nešly proklepat. Ale i tak zeď, která následovala hned za „kýblíčkama“, jsem přelezla bez větších problémů.
14 letý syn Tiffanie a Matta Novakoviche, Spartanských šampionů, Josh. Tenhle klučina prostě předběhl spoustu borců a zaslouží si velký respekt!
A pak už se upalovalo k cíli, kde na nás čekaly dvě překážky za sebou – traverza a velmi důvtipný monkey bar jako z ninja faktoru. Traverzu jsem i přes bolest rukou dala, ale na monkey baru se udržela jen na první tyči. Na kruhy a na lana jsem se ani nestihla podívat. Zbývalo tedy posledních 30 angličáků a proběhnutí cílem. Moje cílové fotky vypovídají o stavu, ve kterém jsem doběhla! Bylo to maso, ale byl to skvělý závod. Nejvíc mě potěšilo, že Terka doběhla pouhých 6 minut přede mnou a tak z výsledného 84. místa mám nakonec i radost!
Když to celé tedy shrnu: trasa byla úžasná. Jak člověk běžel do kopce, kolikrát jsem koukala na ten výhled a říkala si, že nic krásnějšího neexistuje. To jsem si zprvu říkala i o tom krásném jezeru, co se v dálce zrcadlilo, ale to jsem ještě netušila, že si v něm zaplavu. Co se týče ostatních závodníků, většina byla fakt milá a každý si vzájemně při předbíhání přál hodně štěstí, povzbuzovali se hesly „dobrá práce“ apod. Jediná závodnice, která působila velmi nepříjemným dojmem si na 21. kilometru zvrtla cca 20m přede mnou kotník a její vřískot byl opravdu strašlivý. Zprvu jsem si říkala, že díky jejímu chování jí obejdu. Ale to bych nesměla být měkon! A nakonec i u ní jsem se zastavila, jestli nepotřebuje pomoc. Nepotřebovala a nakonec se dostala i do cíle! Když jsme se pak potkaly, zeptala jsem se jí, jestli je ok a ona mi děkovala, že jsem se zastavila.
Závod jsme všichni oslavili na afterparty, kterou pro nás zařídil přímo Spartan Race a o půlnoci se jelo domů. Někdo si dal ještě vířivku, ale moje kroky vedly do postele. Teď už mě tedy zbývá poslední závod sezony v Koutech a pro tenhle rok mám vystaráno. Nicméně od půlky října se můžete těšit na novou výzvu! Běhat nepřestaneme!
