Nevím, jestli je to můj pocit, ale poslední dobou dost často slýchám, že některé z vás běh přestává bavit. Že najednou nemáte motivaci a že máte chuť se na to vykašlat. I to ale k tréninku patří.
S tím, jak se poslední léta strhl běžecký boom, slýchali jsme kolem sebe jen samé pozitivní informace. Ta zhubla během 10 kilo, ten je díky běhu nadopovanej endorfiny a jiní zase díky běhání našli spoustu nových přátel a možná díky tomu běhá dnes i tolik lidí. Zvykli jsme si na to, že běh přináší primárně radost a negativní jevy spojené se nahlas nevyslovují. Ale je tomu opravdu tak?
Dennodenně čtete v různých skupinách, jak se psychika hroutí, když nemůžete pár dní trénovat kvůli zranění nebo časové zaneprázdněnnosti. Zde najednou čtete tolik krásných slov, která člověka drží nad vodou. Ale málokdy se už mluví o stavu, kdy běh přestává bavit. Kdy člověk přestává vidět smysl toho, proč běhá. Je to takové malé běžecké tabu, které přichází většinou se stagnací tréninku nebo naopak z přetrénování. Bohužel vidím to i ve své běžecké skupině, kdy spousta začínajících běžců je nadšená z prvních pokroků a úspěchů a běhu obětuje veškerý svůj volný čas. Podřizuje mu rodinné návštěvy, vrtá se v tréninkových plánech, aby po nějaké době (zde se nebavím o několika týdnech, ale spíš měsících) zjistil, že ten běh už není tím, čím byl na začátku.
Já sama jsem si v roce 2016 prošla něčím podobným a překonat tento stav mi trvalo víc než rok. Po půl roční tvrdé dřině tréninku na MS ve Spartan Race jsem okamžitě najela na maratónský trénink, který mi zabíral spoustu času. Trénink mě nebavil a ani vlastně ani samotný běh. Ke konci jsem už trénovala jen ze setrvačnosti. A ba ne. Přiznám to. Já jsem to prostě už flákala. Trénink jsem kolikrát odběhla jen proto, abych ho měla odškrtnutý nebo napsala dvacet důvodů, proč jsem ho vzdala. Okamžitě po maratonu jsem na jakoukoliv další metu zanevřela. U běhu mě držela jen běžecká skupina a blog.
A proto jsem se rozhodla napsat pár řádků pro ty, kteří si právě podobnou krizí prochází a říkají si, že se na to vykašlou. Myslím, že nemá smysl házet ručník do ringu, nebo stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko, jen je třeba zase o běhu začít přemýšlet trochu jinak.
Rozumím tomu, že třeba v tuhle chvíli pro vás běh ztratil to kouzlo, které jste na něm ještě před pár týdny viděli. Ale nenechte se těmito myšlenkami zastrašit. Ono to kouzlo tam pořád je, jen se na chvíli ztratilo do stínu. A vy nepřestávejte běhat. Běhejte klidně menší objemy, pomaleji, méně. Ale nevzdávejte to a naopak ho prokládejte dalšími aktivitami.
Najděte si lidi, kvůli kterým vám stojí vyběhnout. A i přes to, že to určitě nebude úplně zadarmo, protože teď vás ten běh opravdu štve, tak když budete mít s kým běžet, tak to bude mnohem příjemnější, než kdybyste běželi sami s černými myšlenkami.
Najděte si i jiné sporty, které vás rozptýlí. On totiž ten stereotyp samotného běhání je časem vážně ubíjející. Nehledě na to, že k běhu stejně potřebujete i trochu toho posilování, protahování a samozřejmě regenerace. Ale to už jsme u samotné skladby tréninku. Ale ve chvílích, kdy máte běžeckou krizi, tak si prostě od běhu oddychněte. Vemte si brusle, longboard, zajděte si do fitka, na jógu. Prostě dělejte cokoliv jiného.
Nežeňte to na krev. Samozřejmě, že chápu, že když nebudete pilně trénovat, že ztratíte na rychlosti, ale bože! Jsme profesionální atleti? Kvůli komu ty výkony potřebujeme? Budou nás mít ostatní víc rádi? To asi ne. Takže v klidu vyfoukněte, dejte si hodinku sauny a buďte za to rádi. Buďte rádi za to, že nejste za běh placení a máte tu možnost se na něj prostě dneska vykašlat. Nebo si myslíte, že se vám některý z běžeckých kamarádů (píšu zaměrně kamarádů!) bude za vaše pomalejší tempo smát? Nebude a naopak vás pochopí. Protože jisto jistě si něčím podobným určitě už prošel taky.
Takže lidi, buďte v pohodě. Běhejte a smějte se u toho! Buďte šťastní, když běžíte a buďte šťastní, když ne! Užívejte si všeho, protože je jedno jestli dneska běháte a zítra se potápíte na Mácháči. Hlavní je, že vás to baví.
A moje závěrečné slovo?
Často se mě lidé ptají, za kolik dám tenhle nebo tamtem závod a já se poslední dobou naučila odpovídat, že chci hlavně zářit.
Foto: Robert Pavlů
