Dnešní ranní trénink za mnou. Ale jak! Bylo to fakt o hlavě. Nebudu vás tady pořád přesvědčovat o tom, jak to vždy miluju a po každé, když vyběhnu, je to skvělé. Naopak, dneska se mi nechtělo a s tím jsem i vyběhla.
V hlavě se mi mezi sebou praly myšlenky, proč to na nejbližší otáčce vzdát a otočit k domovu, ale druhé já se utvrzovalo v tom, proč to dnes odběhnout aspoň šnečím tempem. Lidi, já si dokonce dneska dala i běžeckou abecedu!!! Tak špatné to bylo!
Ale naštěstí na boj vzdát dnešní běh, jsem zapomněla ve chvíli, kdy jsem v dálce uviděla ten Tenisák. Tenisákem jsem pojmenovala pána, běžícího právě v tenisákově žluté bundě. V tu chvíli se ve mně projevil instinkt běžce a já zapomněla na všechno! Jediný, co jsem věděla, že ho musím doběhnout. Automaticky jsem zrychlila. Jedna moje noha střídala druhou až do té doby, než moje noha vystřídala Tenisákovu nohu. Co pak? No pak přeci už nezpomalím?! To už nejde, co by si o mně Tenisák asi pomyslel. A co kdybych předběhla ještě tamhletu paní? Bůh ví, že jsem v tu chvíli nemyslela na nic jiného. Paní jsem pomalu ale jistě doháněla, ale přišlo překvapení. Znovu se na scéně objevil Tenisák! On si zkrátil cestu! Takže výzva byla jasná. Tenisáka si dám dneska 2x a k tomu si smlsnu na paní.
A takhle to mám se vším – nejde vždy všechno dělat s láskou a chutí, ale vždy si jde na dané situaci najít něco, co vás nakopne k lepším výkonům.
