Kolikrát v roce si člověk – běžec řekne, že tohle už jsou opravdu poslední závody sezony, když slyší, jak mu rodina do nekonečna vyčítá, že netráví čas jenom s nimi. Kolikrát si ale běžec srdcem i duší pomyslí, že by si třeba ještě něco zaběhl, ale bojí se tuhle myšlenku vyslovit nahlas. A u mně je to stejné.
Když mi tedy před 3 týdny napsala Ria Pavlásková, jestli bych nepřijela na jejich závod Universalmanii, srdce se mi rozbušilo. Rie jsem řekla, že se strašně ráda zúčastním, ale že nemůžu potvrdit nic bez souhlasu mé rodiny. A v tu chvíli začalo vyjednávání. Ženy, jistě to znáte. Máte myšlenku, které se nechcete vzdát a musíte ji svému muži podat tak, aby to mužské pokolení bylo schopno pojmout, odsouhlasit a nejlépe ji přijalo za svoji. 😀 Mám v tom už za ty léta nějakou praxi a tak se stalo, že v sobotu jsem spolu se svým mužem vyrazila směrem na Brno. Cesta byla pohodová a já si cestou začala poslouchat svůj oblíbený Blaníček. Jo, na Blaníku hrajou hitovky. To si hned přijdu jako Zagorka a taky jako ona zpívám, žeee??? 😀
Zagorku jsem v Brně vyměnila za blondýnu, když jsem se nejméně 3x ptala Rii, kde ji najdu. Holt pán bůh mi asi nenadělil po všech směrech. Všechno ale dobře dopadlo a já v půl třetí nastoupila na start.
Na startu jsem se dohodla s Nikolou Bartákovou, můžete si ji pamatovat ze závodů Spartan Race, že poběžíme spolu, jenže tempo jsme spolu držet dlouho nemohly. Ze dvou důvodů: já běhám rychleji a Nikola naopak dělá rychleji angličáky. A vůbec ostatní chuťovky Universalu. Takže vůči Nikče jsem byla vždy ve dvou fázích: před stanovištěm jsem byla před ní, těsně za stanovištěm jsem jí dobíhala. Stanoviště na dvou kilometrovém okruhu byly dvě: u prvního jsem si užívala 30 kliků a 30 dřepů a na druhém jsem měla euforii u 30 angličáků a 50m výpadů.
První kolo bylo fakt hrozný. To jsem vyloženě protrpěla. Od druhého už to šlo a další už jsem zase běžela ve svém tempu. Ale moje ruce strašně trpěly. Díky Universalu jsem tedy zjistila, že šizení kruháčů mě připravilo o sílu a tudíži o cenné minuty.
Pro info: závod má 2 kilometrová kola s dvěma stanovišti, Cílem je za 69 minut uběhnout co nejvíc kol s výše uvedenýma dvěma stanovištěma. Pokud jste po tomto limitu ještě na trati, musíte ho doběhnout, i kdybyste byli těsně za čarou. Od Nikči jsem byla poučena, že po limitu už stačí stanoviště jen proběhnout a tak, když jsem 4. kolo probíhala a chyběly necelé dvě minuty do konce, věděla jsem, že doběhnout to nebude problém. Jenže jak vám asi už došlo, ona to nebyla pravda a na stanovištích stále byly kontroly a vy jste si i tak musely ty libovky vychutnat.
Takže 5 kol jsem sice dala, ale totálně vyřízená. Kolena mám ještě dneska fialová a stydkou kost bolavou od toho, jak jsem kliky dělala na kolenou a tahala je přes břicho. Ale i tak jsem z Brna odjížděla naprosto nadšená, s výborným pocitem a hlavně vědomím, že mezi ostatními závodníky jsem našla nové kamarády.
Když to shrnu. Byl to super závod se super atmosférou a hlavně super organizátory.
A abych nezapomněla, ještě v něčem byl tento závod unikátní. Byl to první závod, kde jsem se poprvé dočkala opravdové podpory své rodiny.
Dnes naběháno: Nula kiláčků
Příspěvek týmu: 1,18%
