Jsou závody, na které se jen tak dobrovolně nepřihlásíte, ale jste dobrovolně přihlášeni. A právě takhle nějak to bylo s mou první Velkou Kunratickou. Prostě jsem Davidovi kývla na něco, co jsem asi chtěla běžet, ale jak to poběžím jsem se začala ptát až včera ráno. Pár hodin před závodem. Tehdy mi totiž začalo vrtat v hlavě, proč o něm tolik lidí mluví s takovým respektem.
Rad se mi dostalo opravdu hodně. A většinou se naštěstí i opakovaly. Nepřepálit začátek, i když první kopec k tomu může svádět. Ten první kopec je totiž jen taková ochutnávka. Takovej kopeček, pod kterým jsem stála a ironicky se usmívala, tak tohle je ono? Ale i tak, taktiku jsem měla brzy jasnou – kopce jet opravdu na pohodu, druhý a třetí chůzí, a na seběhy zkusit uvolnit nohy. Ano, čtete správně ZKUSIT je uvolnit.
Víte, když jsem studovala trať, věděla jsem na metry, kdy ta stoupání přijdou. Takže nějaké 200m kopce mě prostě nemohly psychicky položit. Za to fyzicky jsem si už tolik nevěřila. Přeci jen jsem už závodní režim odložila a snažím se víc regenerovat a naběhávat objemy, než honit ještě letošní výsledky.
Na každém závodu se najde pár přátel, se kterými to stojí vždycky za to, viď Michale? 😉
Vezmu to rychle – start byl vlažný. Dávala jsem si fakt pozor na přepal. První kopec super a potůček pod ním ještě lepší. Mé spartanské srdce zaplesalo při vzpomínce na OCR závody. První seběh se ještě dal. Na druhý kopec jsem se ani nepodívala. Nedělám to ani v tréninku, natož v závodě. Jak říkám já, lepší tu hrůzu nevidět a tak jsem zpomalila do chůze a šla s hlavou skloněnou. Tady nahoře už to „trochu“ bolelo. Ale pořád jsem na tom byla líp, než dost lidí přede mnou. Předběhla jsem jednoho kulhajícího a jednu slečnu, která to vzala, díky kluzkým botám, rovnou po zadku. No, a pak tu byl ten poslední kopec. Ten, o kterém všichni říkali, že tak nevypadá, ale že dává zabrat. No, nekecali. Poslední metry jsem už jen čekala, kdy to budu moct konečně zkusit rozběhnout. 😀 Rozběhnout to nešlo tak rychle, jak jsem si představovala, ale dělala jsem, co jsem mohla. A pak už jen dolů do cíle. Cílovou pásku jsem s úsměvem na rtech protínala v čase 18:49.6. Ale to byl poslední úsměv na několik dalších minut. Plíce si totiž řekly, že teď zase přišel jejich čas… (Viz foto.)
Prej: „Slečno, jestli chcete zvracet, tak až za ten plot. Každý rok tady někoho prosím, aby to zaházel listím, když to pustí rovnou tady!“ 😀
Když to vezmu kolem a kolem, závody tohohle typu, kdy člověk musí bojovat víc s hlavou než tělem, mám moc ráda. Miluju tyhle výzvy víc než běh někde na rovince. Jediné, co jsem tady podcenila byla vzdálenost. Mám pocit, že takhle krátké závody mi nejdou. Neumím se dostatečně rozehřát na provozní teplotu a nedokážu pak zrychlit, jak jsem zvyklá. Ale jinak byla Velká Kunratická parádní zážitek a endorfiny ze mě stříkají ještě teď v podvečer. A pokud to jen trochu půjde, příští rok do toho jdu znovu. Tentokrát už s jasnou vizí a beze strachu, co mě čeká.
Kdo také byl a jaké máte pocity vy?
Ten úsměv je vlastně úleva, že už jsem v cíli. 😉 Jinak si to nedokážu vysvětlit 😀
Přála bych každému, aby našel takového parťáka, jako mám já! V dobrém i ve zlém. Vždy se o něj můžu opřít. David Kočí.