Běhounci, vím, že v poslední době to vypadá, že pořád brečím a s mým tréninkem to jde od desíti k pěti. Ale jak si během tohoto článku přečtete, je to všechno úplně jinak.
Ti z Vás, kdo mě sledují už od začátku, pojali podezření, že se mnou v posledních týdnech není něco v pořádku. Že mé statusy, kdy jsem s každým tréninkem jásala nad každým spolknutým kilometrem, se změnily v kupu nářků a horu nespokojenosti. I přes to, že na papíře to tak může vypadat, já sama to tak necítíla, ale ke spokojenosti mi chybělo opravdu moc. Mám pocit, že v poslední době je můj život naprosto vyrovnaný a to, že mi tréninky, včetně závodů nevychází, byla jen shoda okolností. Ale i to je jen subjektivní pocit, který si člověk musí srovnat sám v hlavě.
Víte, když začnete běhat, máte pocit, že prostě nic není nemožné. Že každý Vámi pokořený kilometr je vytesaný do kamene a máte z něj radost. Jenže ať chcete nebo ne, jednou přijde čas, kdy místo dalšího zdolaného kilometru začnete usilovat o lepší čas. A začnete řešit poctivý systematický trénink. Nevím, co jsem si myslela, když jsem začala spolupracovat s Terčou. Ale co mi určitě nedošlo, že trénink je trénink a ať chci nebo nechci, když se chci zlepšovat, rozuměj zrychlovat, nebude to jen o tom, že ráno s radostí vyběhnu. Že budu muset radost vyměnit za systematickou dřinu. A jak to tak u mě bývá, když se něco stane rutinou, vyprchává ten opojný pocit. Ale jen do té doby, než uvidíte ty pravé výsledky.
Jenže, pokud máte povahu jako já, někdy trvá hodně dlouho, než prozřete a než si uvědomíte, že výsledky Vám byly naservírované až pod nos.
Takže, když jsem včera běžela na Ladronce Winter Run, už jsem si v hlavě dávala pomalu dohromady další článek na téma, jaký jsem looser. První 2 km byly fakt skvělé. Tempo 4:20 a já zažívala pocit euforie. Jak je možný, že se mi běží tak lehce i při takovém tempu?! Jenže pak přišla otočka o 180°a hroznej protivítr. V tu ránu tempo o minutu pomalejší a já si začala říkat, že vlastně nevadí, kolikátá doběhnu, ale důležitý je doběhnout. (Haha, pěkný kulový. Chci běhat líp a všichni to víme!!!) Ale dobře, chvíli jsem dělala, že tomu věřím. Později jsem tedy začala přemýšlet nad taktikou, na kolikátém km zase přidám. První okruh jsem relativně zvládla, ale běželo se dál. Pak přišel asi 5,5 km a moji věrní parťáci z Ameriky, Karolína s Patrikem, mě předběhli. Vůbec jsem netušila, jak je to možný, ale já jim najednou koukala na paty. V tu chvíli mi došlo, že i ty závody si jdu na pohodu. Karolína tažená Patrikem totálně zapálená do závodu a já i přes relativně dobré tempo si užívala pohodového běhu. Takhle se ale nezávodí. A v tu chvíli přišel zlom. V tu chvíli pro mě teprve začal ten pořádný závod. Ne s nimi, ale v mojí hlavě. Rozpohybovala jsem nohy a soustředila se na běh. Začala jsem vnímat tempo a kadenci dopadajících bot! Pravá, levá a to samé pořád dokola. Po několika desítkách metrech jsem měla srovnaný dech a věděla, že ztrácím lidské vědomí a získávám svůj instintk běžce. A už jsem opět vyhlížela člověka za člověkem, kterého si strčím do kapsy. Jeden, druhý, hlavně, aby mě už nikdo nepředběhl. Když jsem vyčerpaná doběhla do cíle, na hodinkách se mi objevilo: „Rekord na 5km!“ Dámy a pánové, přísahám, já to vypnula a naštvaně odešla z cílového prostoru!!! První pozitivní dojmy jsem začala vnímat teprve tehdy, kdy jsem na výsledkové listině viděla, že jsem 8. mezi ženami. V tu chvíli jsem začala sama sebe přesvědčovat, že možná je důvod k radosti. Ale i tak jsem se s Marcem a Viktorkou sebrala, a bez sebemenší radosti odjela domů.
Jenže přišla chvíle, kdy jsem seděla na záchodě a přemýtala, co se stalo. A najednou mi to došlo. Hele, neměla jsi Ty náhodou dneska nový rekord na pětku? Vzala jsem hodinky a on tam byl. A moje hlava mi říkala: „Tak se ještě podívej, na kolik ten čas je rozdílnej od rekordu na desítku z loňského půlmaratonu v Olomouci!“ Věřte nebo nevěřte, žádnej rekord na desítku z loňského roku tam nebyl. Můj nový rekord na desítku jsem si dala minulý týden v Plzni!!! Ano, v tom závodu, na který jsem psala ty šílený depresivní statusy! Lidi, já od včera zažívám euforii a říkám si, jak naše podvědomí ovlivňuje naše vnímání reality!!! A to jsem ještě nemluvila s Terčou.
Volala jsem jí (trenérce) a tuhle historku jí s úsměvem od ucha k uchu vyprávěla. Směju se a děkuju jí za to, že se mnou má trpělivost, za to, že mi trénuje a tak. A ona mi s naprostým klidem říká: „Ale já Ti minulý týden přeci říkala, že jsi lepší na desítku o 27 sekund!!!“ A mě to najednou došlo! Najednou jsem slyšela tyhle slova zcela zřetelně, ale já je minulý týden slyšet nechtěla! Chtěla jsem politovat. Jenže stejně tak, jako je fakt, že trénink není od slova „bavit se“, tak to samé už nemůžu čekat od závodů. Pokud chci být lepší a umísťovat se na předních příčkách závodních listin, tak se musím totálně odprostit od pocitu, že to bude s úsměvem. Musím si totiž uvědomit, že úspěch bolí! A že jestli chci závodit, tak jedině s vypětím všech sil!
A s tímhle bych chtěla tenhle článek ukončit. Ano, pokud začínáte, určitě budete mít radost z každého zapsaného kilometru. A ano, můžete se spolehnout, že Vám za každý kilometr složím poklonu, protože si to zasloužíte. Ale jestli jednou budete chtít běhat líp, musíte si předem uvědomit, že rozdíl mezi běháním a trénováním je opravdu markantní. A i když to bude bolet, i když si budete myslet, že ta systematičnost je na nic, tak na mém příkladu reálně vidíte, že není. Dva závody v prvním roce a dva osobáky! I o tom je Jeden měsíc běžce!!!
Máte-li chuť si popovídat o běhu a trénincích, přijměte mé pozvání do kavárny Perfect World dne 24.3.2016 v Plzni. Budu se na Vás těšit.
